Vilém Mrštík - V tanci

Lid shromážděný v parku lednického zámku k slavným hodům odpolední chvíle, zasažen prvními pocely větru, který přes koruny stromů dýchal do prchajících zad, přestrašen prvními údery hromových ran, těžkých a už z předu signalisovaných lehkými zákmity blesku - dal se shrnouti všeobecnou panikou bouře a ohlížeje se za sebe jako lid prchající z hořících míst, díval se po klátících se stromech a po malém tom prostranství sevřeného nebe, které se před chvílí ještě modralo v nejkrásnější barvě blankytu. Nyní zavaleno špínou mraků válelo se přes vrcholky platanů a do svých stínův opřádalo celý kraj… Kde kdo spěchal před hroznými těmi boudami nebes, které rostly stále v hustějších a tmavějších vrstvách, až přeplovaly téměř celou šířku oblohy a v těžkých chuchvalcích padaly na opačnou stranu parku. - Vlhké třásně nebeských těch rouch visely až k zemi; osmutnělo nebe, osmutněl vzduch a v prastarém tom knížetství lednického parku, kde před chvílí bylo jako na výsluní v ráji, bylo úzko pojednou, dusno jako v pekle, odkud ječivý hukot, skřipot a úpění tajemných sil kromě ptáků, ryb a hmyzu vyhnal kde co zbylo ještě živého. V malé chvíli nezazněl tu ani jeden lidský hlas - a po stezičkách, křivolakých vodách a tichých zátokách hájů proháněl se pouze vítr s lehounkou hračkou vírem se točícího lupení. Kde kdo utíkal z osmutnělých těch katakomb stinného loubí a zvolnil teprve krok, když zmizely za ním stmělé koruny posledních alejí, upokojil se, když do trávy zalezly všechny ty pěšinky uzounké a žluté s lehounkými otisky do písku smočených kročejů, nabyl dechu, když před ním i za ním vyhasla všechna ta nádhera barevných kol a světlých záhonů, které před chvíli se ještě leskly krví tmavých cann. Teprve u východu zvolnili všichni krok, obnažili spocená čela a bez deště ubírali se tam, kde je za branou zámku, u vzdálenosti jen několika kroků čekalo nové panorama slavnostního dne. - Divadlo bez velikých kontur, bez jezer, bez zámkův a štavnaté zeleni luk, holý kus země politý pískem, posetý mochničkou, s frontou povýšených budov po straně jedné a skupinou menších stavení po straně druhé. S chudou ozdobou několika ovocných stromů za hřebeny střech a řídkých obalů v pravo i v levo v podlouhlém čtverhranu rozestýlalo se lednické návrší plné už bílých bud poutnického rázu, osázené na rychlo sbitými stánky kramářského zboží vedle kroutící se hvězdy kolotoče. A mezi bílou tou řadou proti sobě stojících stanů, opodál i uprostřed návsí třely se celé zástupy potulujícího se lidu, rozptýleného i na sebe namačkaného stranou silnice, po které přijíždely stále nové a nové vozy plné naložených tělo, nové a nové kočáry a tlupy přespolních hostí, přehlušených rachotem kol, spíláním kočův a divokým povykem bičův i hrdel cestu sobě razících vozků. V malém okamžení celý kraj tu vychrlil vzdálené i blízké svoje známe, jak je právě na cestě přistihla bouře a sehnala sem na kolech i pěšky v bizarní směsici všech možných nářečí i rouch od slizkého hedvábí velkoměstských dam až po šedou barvu chudé, v prachu se válející Slovače… Hrom se ozýval už z blízka, zdvižené vrstavy prachu dlouhou vlnou protáhly celým návsím, hlava za hlavou vyrůstala z jeho kalu a stavěla se zvolna na původní svoje místo. Lid se nehýbal posud ve vzdorné jakési nevšímavosti ke všemu, co se dělo nad ním, neutíkal, nebál se těch nebes, dokud z rozšklebených jejich jícnů nepadl déšť, a jen v horních prostorách se rozléhal jiskřivý zážeh navzájem se nítících požárů.

Také v zahradě obecní radnice zůstalo všechno na svém místě. Před tváří velkoměstského publika z blízkého Brna, z daleké Vídně i menších okolních měst na podiu stála a v průvodu piana zpívala plavovlasá jakási diva z cafée chantant. Stojíc na samém pokraji prken spínala koketně ruce, kryla si jimi ňadra a třesouc se celá v krajkách lehounkých sukýnek, do kterých se vítr opíral, pobíhala sem a tam, měnila posice černě povlečených nožek a ke konci zpěvu nachýlila se vždycky tak, že v odlesku modravě hořících nebes, ve stínu nízkého příkrovu stromů vyložila celé bohatství svých nepokrytých krás, uvězněných v korsetu ozdobeném granátově rudou látkou. Bledá jako smrt s vlasy rozčesanými po vykrojených zádech blýskala zoubky, svítila očima a usmívala se jako anděl pod klenbou stále níže a níže se tlačících mraků. V bouchání hromu třásl se slabý ten hlásek jako zvonek ustrašeného ptáka, když do větví se choulí a pod listí se kryje před rozhněvanými živly přírody. Netrvalo dlouho a první těžké krůpěje padly do rozpoušených jejich vlasů, první rosné kapky zasáhly holá jeji prsa, odkud jako perly omočené v pudru svezly se po kulatém prsu do tajemné hloubky živůtku. Klaví ztichl, oči se zdvihly nad zčernalý kroužek zabarvených řas. Pohlédla vzhůru a do bílé té tváře smějící se ještě v rozpustilém žertu závěrečné narážky střihl pojednou blesk takovou silou, že diva sebou škubla na černých svých nožkách, přimžela oči, a hned po té kdesi na blízku do země sjel krátký, ale strašný zářev hromu. Země se zatřásla, oněměl klavír, ztichl smích a rachot bouře smetl i tu poslední kantilenu písně, která se rozplynula právě v nabarvených ústech zpěvačky. Ptáček utichl, všechno opouštělo sedadla, déšť dvojnásobnou silou zešelestil v haluzích a ještě naposled postříkl běloučké ty půvaby ženy, za kterou se zavíral už těžký atlas portier.

A byl to krásný okamžik, když bouře pominula, vláda nebes utichla a vzduchem vyčištěným vodou oči se rozhlížeti začaly po návsi nahoru, dolů.

Bylo právě po požehnání, chvíle, kdy po návsích moravských dědin bývá nejslavněji.

Mraky se rozcházely, půda smokřená kraťounkým deštěm dusila krok. Koně jak po peří dupali půdou, kočárův ani slyšeti nebylo, jak tichými křivkami zatáčely do rozsáhlého průjezdu radnice.

A v malebném tom tichu, které šetřiti se zdál i lidský hlas, vyrojilo se návsím něco malebného lidu, kterým krášlí svoje vísky Slovač v neděli a za velikých svátků buď když z kostela se ubírá domů nebo se všech stran se sbíhá k muzice… Mladá, tklivá záře prostého, od mraků vyklizeného nebe kladla se tu na všechno, na vyjasněný horizont i smočené hřbety střech, na zelenou půdu trávníků i bílé plachty bud; na prsa a záda procházejícího se lidu i na cukrové panenky srovnaného perníku, na vozy, koně, smočenou zem a nejvíc na tu živou směsici kroje, jak se právě na návsi shlukla a na slunci se vypjala sněhovou čistotou svých perkalů… Kočáry se zastavovaly a polity toutéž jiskřivou nádherou nebes, jaká světem se rozchází jen po bouřích a z rána, rozhlížely se stranou, jakoby se pásly pod rouškou svých závojů na mámivé té hře barev, které se tu motaly v rámci rozložených bílých bud. Kordulky růžové a žluté, jiné modré zas jako nebe, poseté ruděbílým kvítím, pasy červené a bílé, šátky i fěrtoušky v nejsmělejších odstínech a sloučení tónův od hedvábné látky plavé s okolkem bílým až po divoký výkřik v slunci jako plamen hořícího máku - oči nemohly se dost nadivit barevnému tomu veselí, živému tomu záhonu kvítí, kterým kvete Slovač celá, malovaná, milá, jakoby i tělo svoje ozdobiti chtěla tak, jak písní ozdobila svoji duši… Kočár odejel, ale na jeho místo cyklista se přihnal, zacinkal, zaklel na vysokém kole vyhýbaje se jakési překážce, ale sotva pohledem zavadil o hemživé to skupení lidu, zastavil se, seskočil a bravurně opřen loktem o kolo s pravou nohou přeloženou přes levou chvíli se tak díval před sebe zamyšleným okem poety, nevšímavým k pozornosti okolního lidu za to tím pevněji upřeným na barevné to polo opodál, které tu viděl před sebou a na které se díval, jako se dívá někdy člověk na krajinu neznámou a přece známou, na zjev nikdy nevídaný a přece tak vřele cítěný v hloubi pohnuté duše, cítě v sobě tuchu něčeho, co žilo kdysi v něm a vyhlazeno bylo světem, něco, čím se těší ještě dítě a čím se rád obírá i člověk, vrátí-li se v nezkažený jeho svět. —

Byl to začátek teprv. Ke čtvrté hodině nebylo už hnutí v šeré té ulici bělavých bud. Premovaní kočí lítali rychle za sebou, vozy se zastavovaly a vykládaly na zem malebnou svou tíži. A náměstí už plno bylo lidu, plno neklidných jakýchsi postav a nedočkavých očí, které se stále obracely jedním směrem návsí, jakoby tam z té strany přijít mělo něco, nač čekaly veliké ty zástupy, co viděly loni i předloni, několik let za sebou, a přece se nemohly dočkat, jakoby divadlo to viděti měli poprvé.

Pojednou z dálky zavířila hudba. Ta venkovská, rozmarná, skočná, při které se srdce v těle svírá a krev se tělem rozskočí jak divá. Lidem pojednou jakoby někdo zamíchal, trhnul, hlavy se zvýšily, prsa se vzpjala a vlny davu, jakoby jedna pro druhou neměla dost místa, hned se vzpínaly, hned padaly v nepravidelném rythmu na jednu stranu se klátících těl. Za chvíli celá hradba nastavených skupení a rozestřených slunečníků vyrostla v rohu domy sevřeného čtverhranu. Nedoběhly ještě poslední houfy a mezi lidem, přes hlavy výšících se postav zamihlo se cosi bílého, pak cosi pestrého a trhlinou lidu se zablesklo pojednou něco červeného, jasného, živého jako plamen.

To slováčtí chlapci v červených svých gatích hudbou provázeni přecházeli návsím a zatáčeli právě tam, kde už zdaleka jim na obloze plápolala fábory a věnci ozdobená mája. Ve dvou, ve třech řadách vedle sebe a za sebou, s kloboučky shrnutými do čela, jakoby si jimi proti slunci kryli obličej, mihotali se v bílých plachtách bud, pohybujíce se ku předu jako stěna jasná s černým pruhem čižem pod sebou, pak červená v krvi těsně upjatých nohavic, bílá zas v bezvadné čistotě opůlí nahrnutých košilek a na konec pestrá v směsi vyšívaných kordulek, šátkův a stuh v poli rukávců bílých svítících na slunci jako čerstvě napadlý sníh. Každý jako květina vyrostlá na rodné půdě, krásná ve své kráse doma víc než v cizině, hořel tu na slunci sám o sobě a v jedné řádce vedle sebe jako jedním dechem vybraného úboru, na kterém nebylo poskvrny, nebylo tečky, která by vybíhala z rámce celého obrazu a barvou svojí s jinou vedla jakýkoliv spor. Tak bylo všechno jemné, tak všechno čisté a tak všechno syté a pestré v prudkých nárazech světla, že se oči přivíraly, zrak se lekal hýřivých těch záblesků, tak mocných v tu chvíli, že mysl zaleknuta se choulila zpět a spita ještě dojmy z parku ztrácela se v jeho vzpomínkách, plných ještě zelených luk, provanutých stíny milých zákoutí, rozechvěných leskem třesoucích se jezer, ozářených kouzlem milostného blouznění… Než lehká ta clona přírodních dojmů protrhla se rázem pod náhlým tím přívalem daleko ostřejších, daleko mocnějších sil, a trhlinou duše v pravém slova smyslu vřítila se celá ta řeka barevných dojmů návsí, které chytly hned a rozlity ozářily ji celou v celém tom bohatství jasu a barev, jak se právě ubíraly prostředkem ulice a sluncem defilovaly před tváří celého světa. Oči rozevřely se dokořán a lakotně sály do sebe všechnu tu oslnivou vůni a nádheru kvítí, zapálenou sluncem a rozloženou vzduchem jako záře rozcházející se sklovitou čistotou vypraného okolí. - Jak ty řady hořely, jak se leskly voničky z kvítí, jak svítil perkál, zelenal se rozmarýn! Každý s kordulkou sahající až do půl zad, s bílým opůlím, bílými rukávy vyžehlenými a načechranými, jakoby do nich dýchnul: pod krkem a na ramenou ověšeni všichni vlajícími šlehy trojbarevných stuh, nesli se jako panny v černých svých čižmách, po kterých dolů až na zem splývaly střapce z fialového hedvábí. Vysocí, štíhlí, v taktu měřili krok, potrhovali hlavami, pohazovali rukou, ale hned se zase stavěli v hrdou jakousi posu pyšně vyšvihnutých těl. Jakoby cítili na sobě pohledy bezpočetných těch očí a v prsou nesli tíhu vědomí, že na ně patří národ věrných a že každý ve své postavě, v každém svém kroku šíří kolem sebe slávu svých jmen, tím pyšněji nesli na sobě hlavy ozdobené voničkami milých, tím radostněji každý kosárkem plápolal bílým, odznakem šohajovy poctivosti a síly, kterou si uhájiti musí každý kdekoliv a kdykoliv se komu zlíbí v křížkovém i pěstním turnaji. Kosárek za kosárkem, klobouček za kloboučkem se tak vinul s rozmarýnem v čele, každý svižný a hrdý v pohledu i kroku s opentlenými lahvicemi vína před sebou jak četa na výstavu přivedených těl točili se právě tam, kde za zvuků smyčcem vedených písní prováděti se měly závody ve skoku a tanci. - To nebyly hody, to byla výstava krásných šohajů, slavnost, kterou jednou v roce na Slovači slaví každá ves. A jako všude jinde, tak i tu skupila se barevná ta chasa u jednoho povýšeného místa pod stříškou zeleně ověšeného stánku, kde posedaly žvatlavé housle, postavil se vířící cymbál, rozmazlil se klarinet a láhev s pentlemi už letěla vzhůru, hlavy se nahýbaly, chlapci stavěli se do kola.

Neskočil ještě první, a mezi lidem nastal nový ruch. Všechno zvrátilo hlavy a kde kdo zas ubíhal na zad, v opačnou stranu než kde stáli šohaji, a než první hudba dozněla, už druhá se ozývala z dálky, na slunci se zableskla křidlovka, zasvitly plechové nástroje, ale žádné barvy, žádná běl nemihla se za nimi. Cosi černého, tmavého postupovalo v před a „Němci, Němci“ - křičeli jednotlivci se všech stran. A ačkoliv už každý, kdo v Lednici nebyl poprvé, připraven byl na to, co se dělo dál, nemohl se ubránit úsměvu a trpkému uštknutí v prsou, když viděl, že ti všichni, co tam povykovali, kol krku se vedli a opilí už výskali v pokřivené, roztrhané řadě, že i ti byli kdysi malovanými synky Moravy, i ti kdysi nosili červené spodky s modrými „ciframi“, že i ti se kdysi pyšnili milou svou kordulkou na bílých zádech a s kosárkem na hlavě zpívali na radost svou i cizí na odiv i závist těch, kteří je dnes pokládali za chasu svou. V předu šli dva chasníci, na sobě frak. Místo kloboučku s kosárkem a huskami - od hlavy do výšky jim trčel cylindr lesklý a hladký s kytkou, jakou na kozlíku nosívají lokaji. - Chasa za nimi hopkala a zasahujíc celou skoro šířku silnice, v počtu trojnásobném než chasa slovácká ubírala se ve svém poloměstském ústrojí na místo druhé, přímo proti hudbě slovácké. A tak obě kola oddělena od sebe s lidem obojího jazyka i pohlaví uprostřed, hrála každá hudbou svou a už děvečky ležely svým chlapcům v náručích, pomačkané šaty slečen zatočily se tam z mody dávno vyšlými už klobouky a jako na posměch těm domkům a chyškám kolem náměstí, z kterých se zrodily ještě jako děti z našich dcer, vířily tam v kole taktem německého valčíku. Nikoho nevábil nový ten zjev, ale nikdo se mu také nedivil, tak už přivykl každý tomu desenterství ze slováckých řad do tmavých těch šatů, které rok od roku stále v černějším a černějším houfu se valí na lednické náměstí, až vymizí snad i ta poslední kordulka s prýmky, poslední košilka z perkálu.

Zatím cosi nového se strhlo na návsí. Děti odbíhaly, krky se natahovaly: bylo slyšet zpěv a hrčení kol… Přijel první vůz - nový zástup malovaných dětí, chlpaci zrovna tak červení v nohou, zrovna tak bílí v prsou - a už se blížil druhý, třetí vůz zase plný šohajů, plný písní zasmušilých, divných jaké rodí Slovač a které divně se vyjímaly v rozjasněném vzduchu svátečního toho dne. Koně pohazovali ohony, třásli hřívami a nesouce přímo červeně a bíle spletené svoje hlavy, zatrhli prudce řetězy, zastavovali živý ten náklad vozů, ve kterých za zpěvu kolem krku se držely nahé ruce šohajů s bílou ozdobou s ramenou až po pás jim splývajících stuh. Koně zatavili a šohaji v počtu dvaceti v bravurním poskoku upjatých nohou jak ptáčci poslétali s vozů, jeden vyšší než druhý, všichni silni a osmahlí, velcí a pružní v pasu jako břízky, jak motýli lítali na obě strany a s rukama rozpjatýma jako křídla dopadali na zem. Pár koní bílých, pár koní vraných stály za sebou a už šohajíček malý docházel k nim nesa jim vodu a druhý v řemení je obíral, hladě spocenou jejich srst.

Všech dvacet přespolních odešlo do hospody. Kola kolem máje jakoby ani nebylo.

Než sotva si oddychli, sotva svlažili hrdla, už domácí je odváděli k sobě a jakoby nové kvítí připlétali do živého věnce, vítali se všichni navzájem. Ten tomu podával ruku, ten tomu obě dvě, jeden odpovídal pozdravem, druhý vítal úsměvem, a lahvice s vínem přecházela z rukou do rukou, až obešla všechny a hudba zahrála skočnou. První stárek sáhl si po hlavě, z kloboučku vyňal jakýsi odznak podobný malounkému bunčuku a zatknuv jej prvnímu stárku ze sousední vsi za klobouček s huskami pasoval jej na svého hostě. A šohaji stavěli se už do kola a první host a za ním všichni ostatní zpívali každý svou, muzikanti chytli notu ihned po nich, a šohaj, podupuje uprostřed v taktu drnčícího nástroje, vyskočil co mohl nejvýše a pak zas a tak několikrát po sobě se vyšvihl kosárek jeho bílý nade všechny hlavy, ruce rozpjaty letěly za ním a celý věnec v kruhu stojících chlapců tleskal při tom do dlaní, zatím co vyš a vyš se nesla šohajova hlava, výš a výš se nadnášel klobouček jeho s huskami, až se v taktu pleskl přes patu a postoupil svoje místo sousedu. Tak hlava za hlavou hupkala z věnce a opodál ženáči stáli v gatích černých už a kordulkách černých s pentlí bílou a černou přes košili čistou dívali se chlapcům po nohou, „který níže, který výše hopská.“ - Ten brunátný jak plamen v tváři odražen jako pružná koule od země letěl do vzduchu a s viržinkou v zubech hleděl pod sebe, druhý zase vznesl se jako anděl k nebi na dlouhých svých nohou a s úsměvem na rtech pohlížel vzhůru, dotýkaje se hlavou větví zeleného stropu; třetí prohnutý v zádech prudce jako vichor škubal celým tělem nad zemí v bravurním úderu do zadku bijících pat. A některý z nich tak byl bohatě ověšen stuhami, že když se od země zdvih’ a zas k zemi se vracel, vzduly se všechny ty pentle na prsou i ramenou a šohaj padal se své výšky jako nevěsta zahalená celá v pentlích přes oči i tvář - Jinému při skoku cigárko vypadlo z úst a když doskákal, tak krásně se usmál, že ostatní neodolali a zasmáli se s ním. - Cigárky nezdivh’, nesehnul se pro ni, nechal ji kouřiti u svých čižem, a teprve když se pro ni soused schýlil a podal mu ji do rukou, poděkoval roztomilým posuňkem hlavy a hrdý jako kníže ubíral se k ostatním. Tak šohaj za šohajem se vystřídali v skočné a než doskákali jedni, už zas nové vozy dojížděly k nim, nové zástupy švarných těch dětí přistupovaly k máji a následovalo totéž vítání, totéž tisknutí rukou, totéž pasování na lednické hosty přípitkem vína a pevným stisknutím ruky z obou stran. Už asi šest povozů přijelo, šest vozů odskákalo svou, složilo nepozorovaně na talíř svůj obolus a ještě nebylo konce, čekali ještě Lohovské, Rakvické, z Podivína, Břeclavy, Lanžhuta, Lanštorfa - celý kraj se tu sjížděl, celý se tu poznal a bývalo, že svobodné chasy se tu sjelo časem až na 200.

Teprve k šesté hodině začal tanec. Stárci přivedli si svoje stárky a zahájili kolem máje vesnický svůj ples. Lidé se strkali, lidé se prali, bili skoro o první místo a kromě krotkých nikdo nechtěl ustoupit, nikdo nechtěl zůstat v ústranní, každý chtěl vidět stárky a mezi všemi stárkami tu nejkrásnější z nich.

A byla! Tvářičky jako děcko ruměnné a zdravé, vlasy jemné sčísnuté nad čisťounkým čelem a přes temeno uvázaný měla červeně a bíle květovaný šátek, ovinutý na zad kolem zapletených vlasův a odtud fábory jí visely po zádech dolů až po pás. Nad čelem jak z diademu vyrůstaly v půlkruhu jako růžky rozložené polosmičky mistrně vyvedené z tvrdých, hladkých pentlí. Tak okrášleny byly všechny čtyry stárky. Všechno se hrnulo, všechno se stavělo k nim a domácí šohaji ctili jimi svoje hosty, zaváděli je svým známým a kladli je do bílého jejich náručí. A už se zatočili, už se zamíchali do prostřed kola domácí i cizí, přespolní i sví. A bylo-li před chvílí těsno v kole, bylo nyní soudno, takový zmatek se tu rozvinul, že se oko pletlo v effektním tom koncertu kvítí a nevědělo, kde, na které straně spočinouti dříve, zda na tom obláčku bílém, který se províjel z kola, či na tom fěrtoušku modrém, pod kterým se dole kolem čižem vinul od sukýnky spodní bílý pás. Z náručí do náručí přecházela děvčata, tvary se měnily, barvy se mátly a půdy ani vidět nebylo, jak celá byla pokryta mihotavou směsí zástěrek a přes ně k zemi postavených rudých noh. Barva za barvou se tak tlačila k sobě, hlava za hlavou, tělo za tělem se tak kladlo vírem, a nebylo větší radosti v tu chvíli, než zapomenouti tu na všechno a zrakem se motati tam kolem s nimi po celém tom kruhu navzájem se proplétajících a stále v jednu stranu plynoucích těl. Tam se vynořila hlava růžová na běloučkých zádech, tam zas barva bělavá na kordulce z hořlavého kvítí, tam hedváb zaplanul na slunci modrou plochou podvázaného šátku a pod ním zase fěrtoušek splynul z proměnavé látky. Sukně oblohové krásy střídaly se s bílými, šedé s hnědými a za těmi zas jako vloček rozevlátý poletoval zvonek sukně tmavé. Kordulky na jeden háček zapjaté přes bílá ňadra, široké krajkové límce rozestřené po ramenou a zádech, jiné zas vzhůru rozložené a vzhůru obrácené v podobě středověkých krejzlů doň - rukávy široké, modrá sukně, bílý fěrtoch a kodrulka růžová, jiná modrá zas, stuhy růžové a sukýnka bělavá posypaná stojícími kvítky, jedna přepsána zelenými lístky v růžičkovém poli žluté šerpy, druhá zase šerpou modravou a vyloženou ohnivými vzorky z lesknavého hedvábí, jedna zahalena do ohnivé barvy červce, druhá v modravý jas blankytu - prsa na prsou, hlava na hlavě vinula se tak kolem máje, zatím co ve výšce ve volném prostoru kosárky se třásly bílými svými péry, v prachu země čižmičky se zdvihaly a kolem sebe jiskry rozhazovaly podkověnky z mosazu, jak se právě na slunci převrátily zlatem pod bělounkou houštkou sukýnek.

Jak se tu leskl hedváb, leskly se tváře, planul zrak! Jak se pestřily všechny ty barvy, červenaly, modraly, růžové se proplétaly bílými, modré zas žlutými! Hned nahá ruka se zdvihla vzhůru a ve volnějším kroku tance si upravovala šátek na hlavě, hned bílá stuha se vznesla na stranu a přikryla komusi obličej, pak kloubouček se zakolíbla barevným polem a převrátil se rozmarýnem do kola. A na jeho místo zas šáteček splynul obratně přehozený chlapci pod ruku, aby nemazal - kloubočky vyskakovaly, ruce se vzpínaly a zase v rychlejším a rychlejším tempu nořily se malebnými zády, spodničky se převracely překrásnými úběly a mizely zas nahrazeny jinými, možno-li ještě krásnějšími, ještě bělejšími než byly ty ostatní. - Vůně čistého prádla nesla se vzduchem a s vůní rozmarýnů šířila kolem sebe zápach smyslného hýření. - Tam zavýskl šohaj, tam zaplakal smích a zdálo se, že celá ta masa na sebe složených látek chytá skrytým jakýmsi ohněm, který v osamělých výkřicích a dupání nohou probleskoval v podvečer, aby k ránu vzplanul v netajeném políbení krví rozprouděných těl. Zatím jenom v rythmu tance kolíbaly se tu páry navzájem a podobny motýlům s pestrými křídly, zdály se nádhernou svých barev vybízeti k pohledům.

Okna po pravé straně domů otvírala se ve všech poschodích. Paničky a dámy vychylovaly svoje poprsí a načesané jejich hlavy jako z loží dívaly se dolů do vířivé té směsi na zemi, jak rukávy tam blýskají, plove modro nebes, a po chvilce vždy tatáž ruka nahá, která před chvílí se vznesla nad hlavu, blýskla, a i teď postříknutá růží západu, obrácená tváří do světla, upravovala si hlavu.

Nad Pálavou stahovaly se nové mraky. Černé jejich draperie stály v západu a stlačovaly světlo na obzor; vlhké teplo zdvihalo se od země jako před bouří.

A slunce zatím plápolalo, plápolalo a jakoby shasínalo, ztrácelo se v oblacích. S mraku klesajíc na mrak, padalo stále níž a níž, jakoby po stupních sestupovalo dolů a teprve na posledním stupni, jakoby roztavilo jeho základy, vylouplo se celé a rozsvítilo kolem sebe dálavy. Vzplanula země, vzplanula nebesa a bílý den zdál se tak umírati v nekonečném chrlení světla, které v západě se rozbíhalo v bledé jakési jiskření a na okrajích mráčku se slívalo v růže zlatých obrázků. Bledě růžový reflex rozestřel se zemí. A ten se šířil, rostl, monutněl jako požár, a jakoby to ani západ nebyl, ale východ, růžový, zlatý, obklíčený červánky, obstoupený sněhy rozplývajících se obláčků, pravé lijavice blesků rozlétly se tu světem, osvěcujíce koncem svých křídel i nejzazší krajiny východu. V překrásné, oranžově zlaté té výhni, zdálo se, že se rozsvítila celá zem, celá nebes báň, tak bylo všude jasno, milo a světlo i v těch nejmenších skulinách dveří i otevřeném, na všechny strany rozloženém divadle nebes. Hořely topoly, hořely střechy, a v mohutném tom zbarvení zdály se i mušky míti zlatý svůj třpyt, tělo bledý svůj lesk, tráva i písek růžové jakési vzezření. Celé to panorama hemžícího se lidu na lednickém náměstí plovalo zrovna v rozlitém tom přívalu světelného moře tím mocnějšího vznícení, že i prach se rozžal nad zemí a svítil tak, že v ohni jeho planouti se zdál i vzduch. Jak bledí duchové potácely se lidské postavy pod vířící tou clonou prachu a bylo milé podívání, jak po tou bledou rouškou závojů v tanci se svíjel a na slunci se rozkládal malebný ten věnec se suchou májí uprostřed, stojící jak svíčka nad hřebeny střech se spáleným vrškem nad sebou. To nebyl západ už, to byl pravý Orient, který tu na slunci rozkládal svůj nejžhavější kolorit. Krvavé nohy, blysknavá prsa, do bíla i červce zkalený tváří bronz - nebylo možno si představiti fantastičtějšího, sebe rozmarnějšího obrazu než byl právě ten, který se tu pestřil v mihotavém a jako na drobno rozsekaném cukru rukávců a košilek. Barva červená, zelená i žlutá, ba i černý šátek se tam zamihl z lesknavého hedvábí, ale samotný samojediný se tam províjel okolkem svým bílým, podvázaný na lehounkou smyčku přes bělonkou tvář. A i ten jakoby byl pozlacen v osamělém smutku, hrál toutéž barvou jak celé okolí a ve vlnách tance hned se ztrácel, hned vycházel, roznášeje kolem sebe tentýž leskavý třpyt nebeského zápalu, kterým hořelo v tu chvíli všechno. Jak v pohádce zdálo se to všechno v nadpřirozeném tom osvětlení kraje. To němé zjevy se tu sběhly, aby při západu světla zahájily malebný svůj rej. Nikdo nemluvil, nikdo se nesmál - housle sténaly mírněji, zdušeně žblunkal cymbál, nohy tiše se brodily pískem a každý jakoby cítil na sobě sladkost té chvíle, kdy v růžích dokonává den, s přimženýma očima poddal se tanci, jakoby nad sladkou tu tíži, kdy děvče leží chlapci v náručí a příjemná jakási mdloba se rozkládá v údech, nebylo nic krásnějsího na světě - V tom, právě když nejprudčí byla záře nebes a vzduch se celý otřás v nové změně přírody - náhle jakoby neviditelná ruka do stroje sáhla, hudba přestala. Kolo se zastavilo, páry ztichly, ale dosud se držely kol pasů, nedávaly si pac, nerozcházely se. Odpočívaly si posud v náručí, jakoby zaklety do jedné té pozy až do chvíle, kdy hudba začne znovu hrát.

„Abychom se neukonali!“ - zašeptala první stárka k svému chlapci a celá zrůžověla v tváři, když se tak na něho usmála dětskými svými tahy a nahou rukou pohladila zvhlčený svůj krk. - Také ostatní páry promluvily. Tam se nahnula hlava, tam se rozpukl ret, zoubky se usmály, ruce sahaly po čele. Odpočívali. Celá ta massa malebných póz strnula na chvíli v překrásném tom osvětlení západu. Jak se tu jiskřil zrak, jak se rozplýval usměv v blaženě pootevřených rtech! - Prsa oddychovala a nadnášela vzhůru k nebeskému světlu třpytivé pruhy výšivek; čela svítila, tváře hořely, ruce lesklé tiše se zvedaly a tiše padaly dolů v tichém tom skonání dne. I ti, kteří netančili, odpočívali s ostatními a teprve si prohlíželi každý ten kvítek zelený v bílém poli, každý ten záhyb přehrnutého fěrtoušku, splývajícího nenápadně po sukních dolů. Tam bylo vidět ve smíchu otevřená ústa, tam nahou rukou, jak po tváři bloudí vzhůru a prstem hladí vlas; tam zase rozestřený šátek s krajkami ovíval spánky. Čela odkrytá, oči čisté a všechny ozářené západem stály tu jak zjevené a oči se křísily, nervy si odpočívaly v chvilkovém tom skonání neustávajících a rychle za sebou nastupujících dojmů. - A v světle toho okamžiku bylo vidět, jak opodál s místa na místo přecházejí jakési postavy, bílé a šedé s rukama skříženýma pod režnou plenou. - Chudé děti Slovače, které sem v režných těch šatech do lepšího kraje na žně poslal méně šťastný kraj. Slyšet jich nebylo, poněvadž byly bosé a jen obnažené údy jim svítily v záři, opálené, osmahlé jak bronz. Neměly na sobě nic, jen tu sukničku jedinou a plenu, pod kterou ze zvyku už zakládaly hnědé svoje ruce a stojíce tak všechny jako sochy zabodnuté do země také odpočívaly a ve vzpomínkách aspoň těkaly tam kdesi koelm Suché Lózy nedaleko Bánova, kde půda je tak chudá, že je ani uživit nemohla a poslala je sem na bohatý jih, který si tu na výsluní hověl v hedvábí. - Pojednou vítr celým tím obrazem pohnul, stuhy se povznesly, přeplovaly vzduchem a chvíli tak vlály na jednom místě. Šátky jako závoje zatřepaly sebou na tutéž stranu a fěrtoušky i sukně s sebou zachvěly se bílými okraji v lehounkém výdechu podvečerního vánku.

Pojednou kolo se pohnulo; housle zakvikly, slunce ještě naposled jakoby se nazvedlo nad nízkými domky, v posledních jeho paprscích, které šikmo šlehaly nastavené hlavy, vrhajíce za každou řídký stín, splynula zas v jedno celá ta malba ostře od sebe odlišených skupení. A tytéž šátky, tytéž vločky bílých krejzlů přenášely se nyní v ohni, hlavy vrhaly na sebe stíny a hned ta tvář se ocitla v krvavém zbarvení, hned jiná se vynořila s rozpáleným čelem. Jak z cukru tu prosvítaly rukávce a když se na okamžik postavily tak, že slunce padalo přímo do nich, bylo vidět, jak lokte nahé jimi svítí obestřené průsvitnými jejich obláčky. Tam ze stínu zableskla ruka, tam fěrtoušky se přehrnuly na bok, tam rukou si držela jedna sukýnku a obtočena rukou šohaje jak panenka se točila na černých svých čižmách. Jedny se dívaly pod sebe, druhé kolem sebe, a tak vlna se kladla na vlnu, barvy se měnily, barvy hasly a hned se zas nítily, jedna předstihujích druhou tak, že už ani nebylo možné rozeznat, kde přestává stín, kde začíná světlo a kde obojí. Ba i sirka chytla komusi pod nohou a modrým plamínkem chvíli hořela mezi tančícími párky. Vítr vál ze sukní a roznášel kolem sebe i do řad zevlujících lidí tutéž silnou vůni navzájem se líbajících těl, kterou spit se zdál i vzduch. A kolem do kola stály a vtichu rozmlouvaly babičky s děcky v náručích, pak růžové jakési dámy, prostovlasé s hedvábnými slunečníky nad sebou, a jako dekorace nad celým tím obrazem visely celé gallerie v oknech nakupených postav, které se sem jako do divadla scházejí a v ložích oken vykládají vyšňořená svoje poprsí. Ba i na těch vozech, které vyprázdněné stály stranou, jak na vyvyšené estrádě seděly a stály nové a nové skupiny lidí a přes hlavy všech dívaly se do kola, ozářeny jako bengálem toutéž barvou živou, kterou planul posud celý svět a hoře neustával, jakoby samo nebe čekalo a nedovedlo se dost nasytit rozkošného toho pohledu, kterým hudba míchala stále kol jednoho, májí vyznačeného místa.

A tu se duše zapomínala a jako tam v těch zelených haluzích parku zamyslila se sama nad sebou, odletěla od stojících těch zástupů pryč a ani nevěděla jak, rozechvěná, rozteskněná tolikera dojmy ztratila se v chaosu vířícího toho kola a skoro spita miasmy toho tance strnula na chvíli uprostřed sevřených těch mas a pohybů kamsi na levo se posunujících vln. Jakási milostná bázeň a vůle zároveň zmocňovala se člověka, zatančiti si s sebou v divokém tom orchestru barev, zobjímat, na sebe přitisknout růžový ten pás, duše zbujněla, strhla na prasa to nejkrásnější dítě v kole, zatočila se s ním ihned do prostřed kola, přímo do živé té směsi květovaných děvčat a uhřátou, rozechvěnou ještě od předešlého tance odnášela ji na rukou pryč odtud s sebou kamsi do prostřed toho parku, kde na břehu jezer, v ústraní lip a tmavých zákoutí stála kolébka všech těch nerozumných tou.

Ale dříve než rozvířená mysl dopila pohár smyslné té rozkoše, dříve než zlíbala poslední tu krůpěj ohnivého vína s polodětských rtů nejkrásnější stárky - s týchž úst, která byla tak k pomilování, dříve než se jich mohla dotknout ústa rozpálené duše, skrápla do krve kapka jedu, kterou každý musí spolknout, kdo se umámit dá její vůní a na prsa ji připnouti chce jako svou!

Stranou kola, s duší asi zrovna tak vznícenou jako byla moje - stál tentýž vysoký muž, který po bouři dolétl k návsí na vysokém svém kole a zasažen náhlými údery barev, seskočil na zem a díval se na skvostné jejich hemžení. - Byl odkudsi až z Polabí a přišel se podívat, jak přece vypadá ten kus země, o jehož životě, písních a kraji doma slyšel zpívat nejeden dithyramb. A když už se mu tak ti chlapci a jejich nevěsty líbili, nedal si pokoje, šel mezi ně a chtěl slyšet také milou jejich řeč, která mu tak nevýslovnou lahodou znívala v Čechách. Šel a zavedl s chlapci hovor.

Ale sotva promluvil, odlítl ihned a jako uštknut zalezl stranou. Dostal ránu, s kterou se klidit musel do koutka. - A bylo trapné na něho podívání, jak sehnut v ramenou utíkal zrovna, choule se do postranních zástupů, jak v lovu přímo do slabiny zasažená zvěř. Jakoby se ztrácel sám před sebou, krčil se k zemi a když za sebe se ohlédl v plachém pohybu hlavy, bylo v očích jeho psáno cosi, co se nedá chytit slovy, ale čím zřejmě sebou škubal každý jeho sval.

Ty malované děti - ti pyšní šohaji - květ všeho výkvětu, jedna z posledních památek, jak vypadá posud Slovač celá a jak za krátko snad vypadat už nebude, - ti všichni ty fábory, kordulky a pentle nosili vlastně už jen pro hanbu. To byly historické kostumy, maškaráda šibřinek, znázorňující lidem něco, co nosí ještě dnes a zítra odloží. - Ti chlapci už nemluvili, ale koktali, v pravém slova smyslu lámali krásnou, tvrdou svoji řeč, které je učila ještě matka, a bylo téžké podívání na to, jak se jazyk jejich svíjí v nemotorných obratech mateřských slov. Mnohá z nich už ani neznali a nastavovali cizími. Původní jazyk jakoby jim někdo přes noc vyřízl a nový nasadil, tak divně se vyjímala srdci neznámá ta mluva…

Skutečně magnášský dar.

Ten nový jazyk jim do hrdel vložil sám kníže pán.

Krev modrá, srdce ze zlata, hlava pomazaná Bohem!

Kola bicyklu zaleskla se sluncem. Ještě než do sedla se vyšvihl neznámý jezdec, zastavil se a naposled se ještě rozhlídl k máji.

A tam kolem máje šátečky posud tak plovaly, sukně posud tak vlály, kosárky se chvěly na hlavách. Šohaj objímal tam svoji milou jako dřív, hedváb posud se tak leskl, fěrtoušky posud hořely a podkověnky blýskaly v světle jako před chvílí.

Těžko se loučil s pyšným tím obrazem malebného kousku země, ale pak s chutí se odvrátil, vyšvihl se v sedl jako pták - a byl rád, že má to všechno za sebou… V dálce míhalo se už jen jako hvězda po silnici vzhůru k Brnu ujíždějící kolo.

Snad, až se jednou vrátí, všechno, co vidělo dnes jeho oko, shledá zas v knížecích komnatách lednického zámku uschované jako - památku.