Život na slovácké vesnici měl svůj zákonitý rytmus střídající dny všední a sváteční, plynul podle pravidelně se opakujících ročních období a ve shodě s liturgickým kalendářem. Byl zkrášlován různými zvyky a obřady často velmi starého, až předkřesťanského původu, které doprovázely obyvatele od kolébky až do hrobu. Kdy vzniklo všechno to lidové zvykosloví, co znamenají jednotlivé, mnohdy původně magické a pověrečné, praktiky a úkony? Dnes již přesně neodkryjeme okolnosti, za nichž vznikly, jejich velká část navíc zcela upadla v zapomnění a nalezneme je pouze zachycené ve starých kronikách či literatuře. Na některé se nejasně rozpomínáme, jiné snad i dodržujeme, ale zase si nejsme jisti, co přesně znamenají a proč se jimi vůbec zabývat.
Do dnešních dnů si největší význam uchovaly zvyky a obyčeje spjaté se svátky vánočními a velikonočními. Na příkladu těchto dvou významných církevních období si můžeme ukázat prolínání křesťanského a pohanského světa. Vedle nábožensky laděného adventu, jehož počátky lze přesně historicky zařadit, prožívali naši předkové předvánoční období i s obyčeji, z jejichž průběhu vyzařovala zvláštní tajemnost. V tradici evropských národů je značně rozšířena víra, že o dlouhých zimních nocích se přírodní síly dostávají do divokého zápasu. S těmito předkřesťanskými představami se při šíření svého učení dostávala do střetu církev. Pohanství bylo však zakořeněno tak silně, že jej nebylo možno rychle a bezezbytku vymýtit, a církev proto zvolila jiný postup. Dala ve svém kalendáři pevné místo světcům podle významných událostí jejich života (smrt, přenesení ostatků apod.), což vedlo k překrytí někdejšího pohanského kalendáře. Pohanské a křesťanské se v lidových obyčejích, obřadech a svátcích propojilo natolik, že je lze v současnosti od sebe odlišit jen stěží.
Je to tak i v případě Velikonoc. Z hlediska křesťanského se jedná o období zcela mimořádné – umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista potvrzuje samotnou podstatu křesťanské víry. Zároveň ale Velikonoce spadají přibližně do doby jarní rovnodennosti, kdy v našich zeměpisných šířkách začíná vegetační cyklus přírody. Je to důležitý a přirozený mezník roku, alespoň tomu tak bývalo u našich předků, zemědělců, kteří zachovali ve svých kulturních tradicích nejvíce zvyků. Ti v tomto čase vykonávali mnoho magických úkonů a rituálů, jimiž si zabezpečovali dobrou úrodu a odvrácení všech možných pohrom a katastrof. Jiné úkony jim pak měly zajistit i očistu těla po zimním období a obnovení životadárné energie. Tomu ostatně rozumíme též my, i přes civilizační bariéry dnešní doby.
Kromě zmíněných dvou hlavních období se zvykoslovný rok skládal z různých „meziobdobí“, ohraničených oslavami a rituály u příležitosti mariánských svátků a svátků nejvýznamnějších světců – s tím souvisely termíny náboženských poutí, výročních trhů, hodů v jednotlivých obcích, stanovaly se i vhodné termíny pro uzavírání sňatků, nástupu a také ukončení služby děveček a pacholků u sedláků, vybírání poddanských dávek apod. K oněm událostem se pořizovaly nové kroje nebo alespoň jednotlivé krojové součásti, vznikaly písně, tance, pořekadla, zkrátka celá původní lidová kultura vyrostla v symbióze s pevně ukotveným zvykoslovným rokem.
My si postupně připomeneme, jaké zvykosloví se udržovalo v Lednici ve slováckém prostředí, popř. v nejbližších podlužáckých obcích během celého roku.
