Lidový oděv – kroj – vždy byl a dodnes je jednou z hlavních dominant lidové kultury. Postupem vývoje se z přirozeného venkovského oblečení stal celek většinou jen málo proměnlivý. Bylo to hlavně v místech, kde zůstal kroj dlouho v užívání. Jeho vyzrálá, obvykle sváteční a ozdobná podoba přestala plnit praktickou funkci užitného oděvu a pomalu se přesouvala do sféry mimořádného oblečení – svátečního a obřadního. Zde se mohly plně respektovat požadavky tradice ustrojení. Stylovou čistotu kroje většinou střežila obecně respektovaná osoba přímo v obci nebo okolí. Známá krojová švadlena, vyšívačka, žena, k níž si ostatní chodili pro rady a nechávali připravovat složitější krojové variace a součásti. Tak se střežily poslední zbytky dovednosti a pravidel minulých generací v době, kdy takové péče bylo třeba, protože z přirozené potřeby kroj odcházel a hrozilo nebezpečí, že do něj vniknou neprověřené a nepatřičné prvky. 

Pokud žil kroj v zažitých souvislostech, např. v první polovině 19. století, bylo to oblečení s přirozeným řádem, který každý znal a respektoval. Četný sbírkový materiál s množstvím variant typů dokládá, že bylo možné oblečení svým způsobem modifikovat a měnit. Znalost domácího stylu a vědomí míry změny bránila charakter oblečení. Nebylo ho tedy před kým jistit. Žil jako přirozený organismus. Život kroje měl jiný rytmus než běžná proměnlivá móda. Novinky v oblečení se prosazovaly mnohem pomaleji a chtělo mnohdy značnou dávku odvahy, aby se nápad prosadil, ale aby také nositel, častěji nositelka „nepřišli do řečí“.

Nebyla to jen móda, měnící se koncem předminulého století téměř po desetiletích, ale zejména masový nástup textilní konfekce a stále větší nabídka dostupných a levnějších (oproti doma tradičně zhotovovaných) látek. Ještě na počátku 20. století se téměř všichni obyvatelé podlužáckých obcí oblékali do krojů. Rozvoj průmyslu a možnost výdělku ve městech a v továrnách, na pile, u dráhy, způsobil, že muži začali odkládat pro tuto práci nevhodné krojové oblečení, k němuž se někdy vraceli alespoň ve sváteční dny. U rolníků se kroj udržuje o něco déle (asi do 30. let minulého století), ale i tady je vidět nezadržitelný postup tovární konfekce a pronikání městského vlivu odívání zejména na kroj pracovní. Projevuje se to jak výběrem textilního materiálu, tak novými střihovými prvky (manžety na rukávech košilí, knoflíkové zapínání poklopce u kalhot, odkládání obřadních součástí kroje a přebujelá zdobnost a barevnost u výšivek). 

Z lidového oděvu vždy nejvíce pozornosti poutala výrazná ruční výšivka, mající za sebou několik staletí trvající vývoj a odrážející jak významné umělecké slohy (renesanci, baroko, klasicismus, empír, biedermayer a naposledy i secesi), tak i vlastní výtvarné cítění jednotlivých vyšívaček, či vlivy venkovské krajiny a přírody. 

Za znalost lidového kroje na Podluží z konce 18. a počátku 19. století vděčíme především lednickému rodákovi Josefu Aloisovi Zemanovi. Díky jeho popisu svátečního i všedního kroje (toto období není ještě uceleně zastoupeno ve sbírkách českých a moravských muzeí) si můžeme udělat rámcově představu o tom, jak tehdejší lidový oděv vypadal, které krojové součásti postupně vymizely či jak se vyvíjely ty, které zůstaly dodnes. V polovině 19. století potom další poznatky přináší J. V. Šembera a z této doby pochází i první vyobrazení. Nejstarší jsou kvaše z roku 1814, dále Hornovy barevné litografie z roku 1837, vyobrazení svobodného páru z Lednice Františka Kaliwody z roku 1860 či práce Josefa Mánese z jeho pobytu na Podluží v roce 1854.

Zimním svrchním oblečením, též plnícím funkci obřadní krojové součásti, byl dlouhý soukenný kabát zvaný „šuba“, podšitý kožešinou. Lemoval se černou beránčinou, v horní části se zapínal kulovitými knoflíky a šňůrami. Nemajetné vrstvy si musely vystačit s flanelovým kabátkem a přes něj přehozenou „halinou“ – houněným pláštěm. Zeman také popisuje nošení kratších bílých kožichů, lemovaných krátkosrstou kožešinou, střídavě bílou a černou. Tyto „buchtičkové kožuchy“ se udrží na Podluží téměř po celé 19. století, kdy jsou nahrazeny novým, moderním typem „dubeňáků“. 

Na vyobrazeních z první poloviny 19. století vidíme již vývojové posuny. Vesta u slavnostního kroje má sice ještě tradiční výstřih tvaru O, ale soukenné nohavice zdobí kromě červeného vypodložení i střídmé šňůrování. Typický klobouk „hrotek“ také má již kosířek v podobě jeřábího pera. Z Hornovy litografie se dovídáme o dalším krojovém vývoji – svobodný mládenec má úzký šátek kolem krku, jeho vesta se zkracuje a mizí vykrojení vepředu. Barva nohavic se ustaluje na „fialkovou“ a přibývá výraznější šňůrování. Také slavnostní pokrývka hlavy je bohatěji zdobená a již trvale ozdobená volavčím perem. Modré sukno zůstává na denní nošení či pro starší muže, než je koncem 19. století nahrazeno městskými látkami V tuto dobu jsou také na ústupu bílé kabátky „lajbly s rukávy“ pro méně slavnostní příležitosti. Ty se nicméně plně vrací po 1. světové válce v podobě oblíbených „ratyňáků“.

U vývoje mužského kroje se nemůžeme nezmínit o dobovém vlivu vojenské uniformy při formování jednotlivých krojových součástí. Uherské vojenské prostředí tak přineslo v polovině 18. století nošení delších soukenných kabátků (vliv uherských „dolmanů“) ze kterých se v průběhu století následujícího vyvinul podlužácký obřadní „červený kabátek“. Ostatně i oblíbený bílý kabátek z ratinového sukna je opět odkazem na barvu vojenského bělavého sukna a vzniká zjednodušením původního vojenského střihu. Nejvíce se připisuje vliv uniformy (konkrétně stejnokroje uherských husarů) na vznik „červenic“, nejtypičtější součásti současného podlužáckého kroje pro svobodné chlapce. Jasně červená barva sukna, kterou výrobce dodával vojsku v polovině 19. století, nahrazuje dosavadní používání modrého sukna v době příznivé pro přejímání nových věcí a opouštění starých. Navíc červené sukno začalo být dostupnější než sukno „fialkové“, pocházející z tradičnějších, cechovních výrobních zdrojů. 

Vždy se věnovala velká pozornost úpravě vlasů. Svobodným dívkám se na Podluží rozdělily vlasy na dva díly, pak je ženy-specialistky zapletly ve dva široké copy a upevnily v týlu. Vdané ženy měly vzadu do lepenkového čepce umístěny krásně vyšívané a portami zdobené „dýnka“. V polovině 19. století jsou již zachyceny úpravy hlavy v podobě úvazů šátků –lněných s potiskem či později bavlněných. Počátek 19. století neznal punčoch, muži i ženy si ovíjeli nohy slámou nebo lněnými onucemi. V zimě se ženy oblékaly do bílého kožíšku obráceného srstí dovnitř a lemovaného černou beránčinou. Na prsou se spojoval řemínky. Nebyl příliš dlouhý, jeho přední konce se přehýbaly a upínaly na zádech. Bílé kožíšky byly od 80. let předminulého století nahrazovány módními vlňáky a z Podluží definitivně mizí před 1. světovou válkou. I ženský kroj znal „šubu“, dlouhý modrý slavnostní kabát, opět lemovaný černým beránkem. Jako obřadní součást kroje jej nosily nevěsty.

O dvacet, třicet let později z vyobrazení vidíme, že se ženský kroj vývojově posunul. Již v něm poznáváme podlužácký kroj, tak jak jej můžeme pozpátku sledovat asi 150 let.  Nejvíce se změnil ženský živůtek – „lajb bez rukávů“. Zjednodušeně se dá říci, že kopíruje nový tvar mužského a opouští konzervativní šněrování. Tvarově se posunula i lepenková mitra, získává větší shodu se současným typem a hlavně u svobodných se již nosí samostatně, potažená hedvábnou vzorovanou látkou a zdobená úvazem naskládaných mašlí. Šatky se dále používají jako vysoce obřadní součásti slavnostního kroje. Zůstávají také dlouhé sukně a stejně dlouhé zástěry. Ty ke svátečním příležitostem byly tmavé hedvábné, lemované úzkými barevnými stužkami a krajkou. Tento typ slavnostních zástěr, ale již s krajkou ze zlatého či stříbrného dracounu se výjimečně udržuje v charvátském Podluží do 30. let 20. století a vždy jde o velmi cenný sbírkový předmět.