Nošení rožků se po 1. světové válce prosazuje i na severním Podluží, konkrétně v Dolních Bojanovicích, kde již kolem roku 1925 vystřídaly sváteční střapcové šátky „šongoláče“. Nevěsta a starší družička dodnes nosí úpravu hlavy – „růžu“, pouze v kratším období (40. a 50. léta) se nosily věnce z umělých květin.
Čepec nosily zhruba do konce 19. století i vdané ženy a potom se zadní otvor mitry uzavíral překrásně vyšitým plátěným pruhem „dýnkem“, což byl znak vdané ženy. Jeho přiděláním k čepci byly nevěsta začepená. Ke slavnostním příležitostem si vdané ženy přes čepec uvazovaly „zavíjačku“ v podobě velkého čtverce z jemného tylu se strojovou výšivkou. V muzejní sbírce je tato velmi sváteční oděvní součást doložena dvěma kusy, starší pochází z Poštorné (datace kolem 1900) a mladší potom ze Staré Břeclavi. Právě v těchto dvou obcích bylo nošení „zavíjaček“ zachyceno i fotograficky a ve vyprávění pamětníků.
Pro 20. století je nejužívanější ženskou pokrývkou hlavy pro dny všední i sváteční šátek. V této době již zcela převažuje způsob jeho vázání dvěma rožky pod bradu, poměrně zřídka se ještě váže tradiční „drnda“, tj. v zátylku. Šátky byly vyrobeny z různých materiálů a v různých barevných odstínech a jejich použití se určovalo druhem příležitosti. Pro každodenní nošení jsou typické plátěné šátky s drobným potiskem, které si uvazovali dívky již od útlého věku a které dodnes nosí staré ženy na Podluží k pracím na poli a v domácnosti.
V současnosti jsou to již právě nejstarší ženy, které udržují tradici nošení šátků, zvláště cenné je uchovávání a předávání si slavnostních černých vlněných „tibetových“ šátků. V muzejní sbírce jsou tyto šátky, kupující se původně na výročních trzích, později i v nově zřizovaných obchodech se střižným zbožím, zastoupeny poměrně bohatou kolekcí zahrnující období let 1890 až konec 30. let 20. století. Šátky mají více či méně širokou formu tištěného dekoru s rostlinným ornamentem (oblíbený byl zejména motiv pivoněk) a nosily se vždy k vlňákům, „šatům“ do kostela, na pohřby a na ostatní sváteční příležitosti. Při liturgických příležitostech se dodržoval úzus černé barvy šátku od sv. Kateřiny do sv. Ducha. Mladé dívky (výjimečně i vdané ženy) mají na ateliérových fotografiích uvázané černé šátky také k canglovým i hedvábným zástěrám. V meziválečných letech se začínají objevovat i bílé vlněné šátky se vzorem, po roce 1945 pak zcela převažují černé nebo bílé tesilové šátky, zdobené již malbou na textil a hojně se nosí i šátky z lehkého brokátu v pastelových tónech.
V první polovině 20. století si svobodné dívky i mladé vdané ženy k slavnostnímu nošení v letních měsících uvazovaly hedvábné šátky se střapci „střapčáky“. Ty původní z počátku století mají tzv. hnědý vrch a bohatou zdobenou formu. Nosily se zejména k hedvábným sukním a kacabajím vypasovaným „na pevno“. Později se též malovaly. Výjimečně i barevně vyšívaly (v tomto případě šlo o sametový materiál).
Základním ženským oděvem u podlužáckého kroje je svrchní sukně a kabátek zvaný kacabaja, později jupka a zejména pro vdané ženy zdomácněl jednotný typ „šatů“ – jupky a sukně z jednoho druhu látky, tedy „stejnokroj“. Ženy jej dodnes nosí na všední den i na svátek, čemuž se přizpůsobuje i materiál. Na všední nošení to bývají bavlněné tisky, v zimě barchety, vlněné flanely nebo vlněné šatovky s velkými káry. Na neděli byl „stejnokroj“ šit z lehkých brokátů, umělého hedvábí s drobnými květy nebo geometrickými vzorečky, obvykle v pastelových barvách. Někdy se používá i sametů a plyše.
Velmi bohatou a různorodou skupinou jsou sukně. Již autoři popisující lidový kroj na Podluží v 19. století vyzdvihují zdůrazněnou košatou siluetu mladých dívek ve slavnostním kroji, podpořenou nošením 3 až 4 spodních sukní – zvaných ve Staré Břeclavi „trčanice“ nebo „kasanice“ na severním Podluží. Spodničky byly a jsou šity z pevnějšího bílého plátna, dole olemované úzkou kraječkou (v současnosti dívky nosí až šest kusů) a zhotovují se od nejkratší po nejdelší (asi po 2 cm), „aby do sebe zapadaly, nevylézaly a při tanci letěly v kole“. Ještě kolem roku 1900 poslední nejdelší spodnička přesahovala o 3 cm svrchní sukni a tvořila působivou ozdobu (říkávalo se jim sukně s „vystrkovačkú“). První, nejkratší spodnička se zase dříve podkasávala a v pase podvazovala jako tzv. hanzl kvůli vylepšení tvaru sukně v dívčím kroji, tuto funkci potom asi od 60. let minulého století plní škrobený plátěný pás „kasanec“, uvazující se v pase dvěma šňůrkami a sahající pouze po boky. Spodní sukně se podobně jako svrchní oblékají přes hlavu. Vdané ženy k „šatům“ nosí méně spodniček (většinou dvě a méně naškrobené), chybí výše zmíněný kasanec.
Nejstarší dochované svrchní sukně pocházejí z let 1890–1900 a jsou zhotoveny z jemného modrofialového „měňavého“ hedvábí pro velmi slavnostní příležitosti jako součást dívčího kroje „na vyslečení“. V podstatě se dá říci, že všechny podlužácké sukně jsou podobného širokého střihu, s rozparkem vpředu, nahoře řaseně vsazené „do lémca“, dole s širokou podšívkou z rubové strany „plechem“ a zdobené sámkováním. Současnému počtu až 12 sámků předcházelo původních 6 až 9 (i samo sámkování mělo předchůdce v našívání jednoho či více pruhů barevně odpovídajících podkladu). Sukně ke svátečnímu kroji nebo pro nošení v letních dnech byly zhotovovány z lehčích materiálů, jako je již zmíněné hedvábí, dále voál, lehká vlna s drobným vzorem, ryps, mul a později i brokát, silon, polyester či satén. Zajímavým sbírkovým exponátem z 30. let 20. století je „kulovaná“ sukně z jemného bavlněného materiálu s modrými puntíky, ve své době velmi oblíbená a mladými ženami hojně pořizovaná. Do dnešní doby se v Lanžhotě zachovalo nošení obřadních žlutých sukní s černými našitými pruhy (dnes s jedním širokým uprostřed a po dvou středně širokých nahoře a dole), v jiných částech regionu právě sukně dívčího svátečního kroje doznaly velkých změn. Ve Staré Břeclavi byly obřadní sukně ještě zaznamenány v roce 1919 při krojové svatbě (nevěsta a družičky), měly barvu hořčice a zdobené dvěma asi 2 cm širokými lemy (sytě modré a červené barvy), ve vzdálenosti 3 až 4 cm od sebe.
Ke svátečnímu dívčímu kroji „na vyslečení“ se přes svrchní sukni upevňuje asi 10 cm široký pás z vyztuženého plátna – pinta, v minulosti z vnější strany vyzdobený buď aplikací ze stužek nebo z drobných barevných sklíček „krepinek“. Dnes se opasek zapíná na kovové háčky a na plátno je přímo našita široká pestře malovaná stuha, tvořící tzv. „garnituru“ se stuhami pod krkem a na rožkách. Starobřeclavský kroj si nejdéle uchoval jinak položený svrchní lajbl, který asi o 10 cm nedosedal na pintu, což dříve bylo charakteristické pro celé charvátské Podluží.
Zimní sukně byly potom většinou ze soukenného materiálu (barvy modré, zelené nebo žluté), dále se požíval samet, barchet, vlněné látky a v poslední době i manšestr či plyš. Mladými dívkami i vdanými ženami hojně nošenou teplejší sukní zejména v meziválečném období byla tzv. „zajícová“ sukně. Šlo o drobné káro na hnědém nebo fialovém podkladě a byla určena k polosvátečním příležitostem (ne k nedělním bohoslužbám). Mohla se nosit jako součást tzv. „šatů“ nebo samostatně, nejčastěji se sametovou kacabají.
Zatímco střihově sukně zůstávaly zhruba stejné, výrazně se během 20. století změnil používaný materiál a zkrátila se jejich délka – od původní po kotníky ještě na počátku 20. století až po délku nad kolena od 80. let.
Poměrně razantní vývoj prodělaly i ženské kabátky kacabaje. Původní lajbly s dlouhým rukávem z ratinového sukna, vpředu hluboce vystřižené a zapínající se na „haklík“ (pol. 19. století), byly na přelomu 19. a 20. století vystřídány slavnostními „bélešnicemi“. Ty v bocích odstávaly, v pase byly vypasované „na pevno“ a dívky a ženy si musely dávat šněrovačku kvůli udržení tvaru. Ve Staré Břeclavi a Ladné měl tento krojový oděv název „kožúšky. Kacabaje již měly zdobení v podobě našitých aplikací z nitěných a hedvábných krajek (někdy podložené taftem) a velmi vkusných jemných sekaných korálků, vzadu v pase se potom přišívaly dva ozdobné gombíky. Byly nejčastěji zhotovovány ze sametu, hedvábí, popř. vlněné a vespod vatované pro zimní období. V meziválečném období se nošení těchto kacabají vyskytuje jen ojediněle u starých žen nebo u mladých dívek při obřadních příležitostech jako byly pohřby svobodných mládenců (v chladnějším počasí). Též si je dívky a mladé vdané ženy ještě braly při slavnostním fotografování, většinou k hedvábným sukním.
Po první světové válce se na celém Podluží rozšiřuje nošení volně střižených jupek vzadu se širokým klínem, který sahá hluboko pod pás. Charakteristické je dodnes jejich zdobení našitou širokou různobarevnou „parádou“ nebo též „správou“ na rukávech, okolo „šúsku“ a na obou přednicích při slavnostnějším nošení (pro všednější příležitosti se našívaly obyčejné různobarevné stužky). V letním období se dodnes nosí jupky s rukávy zkrácenými nad loket. Velmi pěkný soubor letního svrchního oblečení pochází z Poštorné a Charvátské Nové Vsi z let 1900-1930, jupky zde mají pro tuto část podlužáckého regionu charakteristické špičatější vykrojení zadního klínu, některé jsou zdobeny širokým sámkováním, nitěnými krajkami, celkově jsou velmi rozmanitého střihu. Nachází se zde i ukázka svrchního dílu svatebních „šatů“ z rypsu smetanové barvy, klasicky ozdobená našitou „portou“. V tomto období (30. léta 20. století) již na celém Podluží jednoznačně převažují celé „šaty“ jako oděv pro nevěstu, zhotovované nejčastěji právě z rypsové látky, v chladnějších měsících potom ze světlého vlněného „tabulového“ kára. Podobně jako u zimních vlňáků i tento materiál se musel po 2. světové válce obnovovat dle původních vzorů z let meziválečných.
Právě nošení celého kompletu „šatů“, jak již bylo zmíněno v úvodu, z jednoho druhu materiálu se stalo určujícím, základním oděvním prvkem v šatníku mladých dívek i vdaných žen na Podluží, a to zejména pro slavnostní příležitosti. Na nedělní bohoslužby a ostatní významné události si ještě na sklonku 1. republiky vždy vdané ženy a dívky (ty pokud nebyly v kroji „na vyslečení“) k „šatům“ braly obojky s „čipkami“ a bíle vyšívané šňůrky pod krk. Nechyběly ani slavnostnější zástěry, většinou již z hedvábí nebo brokátu, původní „canglové“ zůstávaly typické pro starší věkové ročníky.
Materiálově velmi různorodou skupinou tvoří nezbytné součásti ženského i dívčího kroje na Podluží, kterými jsou zástěry, nosící se ve všední i sváteční dny. Pro každodenní nošení se postupně ustálila plátěná modrá různých odstínů, typově starší jsou barevně rozmanitější a povětšinou s drobným potiskem. Sváteční jsou většinou zhotovovány z jednobarevného lehčího materiálu (hedvábí, mul, satén, brokát) v souladu s barvou „šatů“. Tón v tónu se dnes dodržuje především u tzv. tabulových „šatech“. Černá barva se vždy nosívala při smutečních příležitostech. Zástěra se zdobí tím, že se složená do obdélníků přežehlí a přežehlené sklady pak po rozložení tvoří po celé ploše obdélníkové obrazce. Na severním Podluží se zástěra žehlí běžným způsobem.
Nejstarší předmět z této sbírkové skupiny pochází z Poštorné a je datován do let 1890-1900. Jedná se o slavnostní zástěru z jemného fialového hedvábí, po třech stranách olemovanou úzkou růžovou stužkou a ozdobenou zlatou portou z kovových nití (podobnou zástěrám v sousedním Hanáckém Slovácku). Nošení těchto slavnostních zástěr mladými dívkami a ženami kulminovalo v posledních desetiletích 19. století. Po 1. světové válce se hedvábné zástěry vyskytují již poměrně ojediněle.
Ke slavnostním příležitostem (nedělní a významné mše, hody, krojové plesy, slavnosti Božího těla) se dodnes na Podluží udrželo nošení tradiční obuvi – čižem. Tato obuv se vyrábí dodnes ze ševra (kozinky) a kramflík je zdobený mosaznou podkovičkou (na počátku 20. století bývaly podpatky přizdobeny mosaznými hřebíčky), kterou si zhotovoval čižmář sám.
Původně dívčí čižmy ke slavnostnímu kroji „na vyslečení“ na celém Podluží byly shrnovací (nejdéle se udržely ve Staré Břeclavi). Vyšívání bylo provedeno žlutým dírkovým hedvábím, a to pouze na patě. Od 50. let minulého století se čižmy začaly varhánkovat a tento typ dnes zcela převládá. Typické je dnes i barvení okraje podešví do červena.
Zcela vymizelo nošení obuvi pro všední dny, což byly pracovní rovné boty bez podkovičky „jojky“ čili „šlapuše“. Od 30. let 20. století byly vytlačeny levnější tovární výrobou. Ručně šité nízké čižmy, které nosí starší ženy ke svátečnějšímu kroji do kostela, na pohřby apod., mají nízký rovný podpatek ukončený buď nízkou železnou podkovičkou nebo gumou. Pata je nazdobena podobně jako u dívčích čižem žlutým dírkovým hedvábím. Holinky se již většinou varhánkují.
Další součástí ženského kroje jsou rukávce. Jde o velmi starobylou součást ženského oděvu, ztrácející svoji každodenní funkci již v meziválečném období a do dnešních dnů
udržující se pouze ve slavnostním dívčím kroji „na vyslečení“. Přitom ještě na konci 19. století rukávce tvořily základ „šatníku“ dívek a žen na Podluží a kvalita materiálu i míra zdobnosti provedení rozlišovaly jejich použití pro všední či sváteční nošení.
Rukávce vlastně tvoří krátká košilka s baňatými rukávy, které sahají přibližně k loktu a jsou ukončeny „taclemi“. Přibližně do 1. světové války se šily rukávce z lněného (ještě dříve i z konopného) plátna a byly každodenní součástí ženského kroje. Zavazovaly se u krku na dvě smyčky a zbylé šňůrky visely až po pás. Přímo ke košilce byl přišit i „obojek“ obdélníkového či čtvercového (typické pro Poštornou na přelomu 19. a 20. století) tvaru z bílého jemnějšího plátna, ozdobeného zpravidla jen zoubkovaným ukončením „ocanglováním“. Rukávce se oblékaly na spodní košilku, následný plátěný lajbl a ženy i dívky v nich vykonávaly po celý den všechny domácí a polní práce, čemuž odpovídaly i kratší rukávy a větší klín v podpaží..
Jak již bylo zmíněno výše, od 20. let minulého století mizí rukávce z každodenního nošení a stávají se záležitostí slavnostních příležitostí svobodných dívek. V současnosti jsou slavnostní rukávce šity z molu, u krku řaseny na šňůrku, kterou se rukávce zapínají (to kvůli lepšímu žehlení) a asi 10 cm od spodního okraje rukávů je všita bílá šňůrka stahující rukáv v nadloktí. Část pod stáhnutým místem tvoří již zmíněné „tacle“, které jsou zdobeny jemnou bílou výšivkou a jejich okraje lemuje krajka shodná s krajkou na obojku a fěrtochu – soubor tvoří tzv. „garnituru“.
Ke slavnostnímu dívčímu kroji „na vyslečení“ neodmyslitelně patří krátký lajbl bez rukávů, oblékající se na rukávce, na severním Podluží se důsledně používá termín kordulka. Tvarově i střihově se ustálil zhruba v 80. letech 19. století., na vyobrazeních o půl století starších ještě můžeme vidět utažení pomocí šněrovačky, ale již zpodobnění Terezy Kobzíkové ze Staré Břeclavi od Josefa Mánese, ukazuje nošení vysoce vystřiženého lajblu, zapínaného na jeden knoflík či tzv. „haklík“. Výraznější vykrojení zůstalo na rozdíl od zbylého Podluží u starobřeclavského kroje dodnes a právě toto specifikum – kdy svrchní hedvábný lajbl asi o 10 cm nedosedá na plátěný pás na „pintu“, způsobilo ve Staré Břeclavi poměrně dlouhé přežívání šněrovaček a spodních plátěných lajblů zdobených strojovými stužkami a vystužených „fišpány“ (kousky dřívek), to kvůli potřebě pevného vyztužení pod rukávci („aby nevylézaly špeky“).
Celkově se dá říci, že všechny ženské lajbly této velmi početné sbírkové skupiny, zahrnující časové období od 90. let předminulého století do současnosti, se liší jen způsobem a mírou zdobnosti, popř. barevností podkladového materiálu, kterým vždy bylo květované hedvábí. Bohužel původní uměřené, vkusné a řemeslnicky velmi precizní zdobení nařasenými stužkami, barevnými krepinkami a korálky postupně vytláčí stále větší a okázalejší našívání zlatých a stříbrných flitrů. Co se týče již zmíněné barevnosti, koncem 19. a na počátku 20. století bylo nejčastěji podkladové hedvábí světlých tónů (ve sbírkách je zastoupena bílá, krémová, meruňková, růžová i bledě modrá), teprve v meziválečném období jsou lajble podkládány typickým červeným květovaným hedvábím, zcela výjimečně je doložen z tohoto období i tmavě modrý lajbl, a to ze Staré Břeclavi. V dnešní době na jihozápadním Podluží zůstal u lajblů světlý podkladový materiál (lanžhotské jsou typické ostře červeným a modrým hedvábným olemováním, existovaly však zde i černé lajbly s barevným vyšíváním), již zmíněné červené květované hedvábí je potom typické pro severní a východní část regionu (Tvrdonice, Kostice, Týnec, Moravská Nová Ves, Dolní Bojanovice, Josefov, Prušánky a Mikulčice).
Neodmyslitelným doplňkem slavnostního dívčího kroje „na vyslečení“ jsou mašle (pentle, stuhy) uvazující se pod krkem „na smečku“ a kolem pasu (tady až ke spodnímu okraji fěrtochu). V období let 1880 – 1930 v podstatě celé Podluží zachovávalo toto dvojí uvazování, zpočátku mašle byly „holé“ tj. hladké hedvábné bez potisku a užší (barevně převládala karmínově červená, šedá, růžová a pastelová žlutá) a s novým stoletím se zároveň prosazují širší strojově tištěné mašle, jejichž nabídka ve vznikajících galanterních obchodech se stále rozšiřuje. Po roce 1945 v části regionu, kde děvčata nosí rožky, se upouští od spuštění mašle kolem pasu a mašle (většinou již malovaná) se přišívá na plátěný pás „pintu“. Je shodná se stuhou uvázanou pod krkem a tou, jež se váže přes rožky a dohromady tvoří tzv. „garnituru“. Malované stuhy pod krkem a položené na pintě dnes převažují i v Poštorné a Charvátské Nové Vsi, kde se nosí k dívčímu kroji kokeš. Jen opět Stará Břeclav tradičně zachovává nošení hladkých mašlí na kokeši, ale zbytek „garnitury“ již tvoří mašle malované.
Dodnes se nosí na Podluží i šatky. Jedná se o obřadní část kroje svobodných dívek „na vyslečení“ především při svatbách – nosily je nevěsta a starší družička, a také při slavnostech Božího těla. Ve Staré Břeclavi, Poštorné, Charvátské Nové Vsi a v Ladné od poloviny 19. století šatka představovala dlouhý, asi 30 cm široký tylový obdélníkový pás, vyšitý jemnou bílou výšivkou a po stranách ukončený „ocanglováním“. Uvazoval se přes kokeš (ze kterého byly odejmuty mašle) a vzadu spadal až do půli lýtek. Nejstarší šatka z této části regionu je ze Staré Břeclavi a je datována do prvních let 20. století.
Zcela ojediněle se zachovala tradice původního zhotovování šatek v Lanžhotě, kdy černé vyšívání na šatce koresponduje s výšivkou na taclích a obojku a shodně je tato tzv. „garnitura“ olemována jemnou černou krajkou. Zvláštností je potom používání paličkovaných krajek „ficlí“ na ukončení a vložkování (asi 40 cm od každého konce) smetanové nebo žluté barvy, zhotovených původně z kopřivových, později hedvábných nití. Ještě kolem roku 1880 se zhotovovaly přímo v obci, později již musely být dováženy jako ostatní krajky ze Slovenska (z tehdejších Horních Uher). Podobný ráz měly šatky z oblasti Dolních Rakous – Cáhnova a Ranšpurku, která až do 1. světové války si uchovala krojovou svébytnost, náležící do etnografického regionu Podluží. Ve sbírce břeclavského muzea je doložena lanžhotská šatka až konce 30. let 20. století a v té době zřejmě nedostatkové „ficle“ jsou nahrazeny aplikací z plátna a všitého tylu se žlutou výšivkou.
Třetí typ slavnostní dívčí šatky na Podluží zastoupený ve sbírce je šatka z pevnější látky (např. saténu s vetkávaným vzorem) béžové barvy, po jedné svislé straně olemovaná úzkou strojovou krajkou a po roce 1945 malována malbou na textil, doplňována našitými flitry a drobnými korálky. Ukončení je provedeno barevnou výšivkou na molu. Šířka šatky je potom kolem 20 cm. Nošení šatky tohoto typu je charakteristické pro Kostice, Tvrdonice a oblast severního Podluží (v minulosti byly šatky z hedvábí bez výšivky a malby, ale s ficlemi). Zcela chybí používání šatek v Hlohovci, kde nevěsta má na zvláštně upravených vlasech věnec z umělého voskového kvítí.
Nejvíce pozornosti však vždy poutaly výšivky na ženském kroji pro svobodné. Jde především o slavnostní zástěry – „fěrtochy“ a „canglovice“ a o límec k ženským rukávcům „obojek“. Těmto krojovým součástem se budeme věnovat v samostatné kapitole.
