Podlužácký kroj v charvátské části

Ženský kroj

Ženský lidový oděv na charvátském Podluží (text reflektuje etnografickou práci autorky v Městském muzeu a galerii Břeclav v letech 1996 – 2015)

Ženský kroj v západní (charvátské) části Podluží kam náleží i kroj lednický, podobně jako mužský vykazuje určité rozdíly od kroje ostatních částí tohoto národopisného regionu. V následujících řádcích budou mj. zmíněny a připomenuty varianty, typy či odlišné krojové součásti charakteristické právě pro tuto část nebo naopak popsány skutečnosti, které se zde nevyskytovaly či nebyly typické. A jejich přejímání by šlo proti duchu dosavadního vývoje místního lidového kroje. 

Je také možné konstatovat, že ženský kroj ve srovnání s mužským daleko více podléhal vnějším vlivům, hlavně módnosti. Do dnešní doby se nezachoval spodní „rubáč“, výrazněji se změnila (zkrátila) délka sukní u slavnostního dívčího kroje, původní lemy na spodním okraji sukně vystřídalo sámkování, změnil se i styl výšivek. Důležitou změnou bylo upuštění od nošení rukávců a obojků ve všední dny. Tím se krojové varianty značně zjednodušily a zejména po roce 1945 byla vytvořena nová „pravidla“ pro oblékání vdaných žen (v posledních desetiletích je to především záležitost návštěv bohoslužeb). Vždy však platívalo, že barvy oděvu korespondovaly s věkem svých nositelek – čím starší žena, tím tmavší oděv a samozřejmě oděv se vždy nosil v souladu s liturgickým kalendářem (blíže k tomu při popisu jednotlivých krojových součástí). 

Co ale nejvíce odlišuje současný ženský kroj od minulého je zánik obřadních součástí (úvodnice, zavíjačky, místy i šatky) a zimního svrchního ošacení, který proběhl v prvních desetiletích 20. století. Tak před druhou světovou válkou skončilo nošení obřadní soukenné šuby, dlouhého kabátce s beránkem uvnitř.  Šubu na několika místech zdobilo červené šňůrování a nosila se v chladném počasí, zejména při svatbách (nevěsta a starší družička). Nejdéle se udržela v Lanžhotě.

Působivou a starobylou součástí byl též mentýk, kabátec zvonovitého tvaru z jemné barvené kůže, olemovaný kožešinou. V zimním období hlavně dívky a mladší ženy nosívaly krátké bílé kožíšky v pase těsně vypasované, vyrobené z ovčí kůže, na vnější straně vybělené a na vnitřní straně s nízkým beránkem. Okraje i rukávy byly potom olemovány černou beránčinou. Vzadu byl kožíšek ozdoben výšivkou, sahal pod pás a boční okraje byly přeloženy na způsob krovek. Takový kožíšek stál na konci 19. století, kdy začal postupně mizet ze šatníku dívek a žen na Podluží, kolem 15 zlatých. 

V 80. letech předminulého století se začíná objevovat v regionu nový oděvní prvek, který brzy vytlačil výše zmiňované zimní ošacení, vlňák. Dodnes jej nosí hlavně starší a tradičně oblékané ženy po celém Podluží. Navíc jej do svého šatníku nově zařazují i mladší vdané ženy, které obnovují krojovou tradici. V muzejní sbírce tyto předměty tvoří poměrně početnou a ucelenou kolekci, a tak můžeme sledovat jejich vývoj. Vlňáky rozdělujeme do dvou hlavních skupin na teplejší s velkými káry a při okraji s třásněmi ze stejného materiálu (jde o čistou jemnou vlnu a výrobky jsou teplé a přitom lehké) a na velmi pestré letní „zavijáky“. 

Vlňáky z první skupiny se dnes na Podluží dědí z generace na generaci nebo se kupují v rámci vesnice i napříč celého regionu. Nejstarší muzejní sbírkové vlňáky jsou z let 1890-1900 a není bez zajímavosti, že se liší jak vzorem, barvou, silou, tak i kvalitou a také pojmenováním – „húslový“, agrární, špagátový, ledkový, masový či kachlový. Nezbytné byly zejména vlňáky světlejší barvy v teplém barevném ladění, které se nosily na pravidelné nedělní bohoslužby (při mších na Nový rok, Boží hod velikonoční se potom týž vlňák nosil rubovou stranou ven – byl tady méně opotřebovaný). V posledních letech před první světovou válkou stával kvalitní zimní vlňák 6 až 8 zlatých a nosíval se původně složený “na rožek“, tedy do cípu, který sahal až ke spodnímu okraji sukně. Později se začal nosit přeložená na půl „na rovno“. V meziválečném období se začínají pro chladnější období zhotovovat i menší pletené vlňáčky s třásněmi, nejčastěji v barvě hnědé, černé, červené nebo zelené. Tato domácí zhotovování přetrvalo i do současnosti a pletené výrobky nosí ke kroji i mladé dívky a děvčátka zejména z národopisných souborů.

Staré původní „ libigové“ vlňáky (nazývané podle vídeňského výrobce), které se ještě hojně ve 30. letech minulého století kupovaly na výročních trzích v Břeclavi i u židovských obchodníků v Hodoníně, musely být nahrazeny po roce 1945 novými, zhotovenými v Uherském Hradišti v družstvu Slovač. Vzory pro obnovenou výrobu teplých vlněných vlňáků sbíral dr. Jaroslav Orel ze Slováckého muzea po celém Podluží, a i když se podařilo zhruba dodržet původní barvy a vzory, kvalita a síla poválečných výrobků je již o poznání horší.

Velmi cenné a dnes již ojediněle se vyskytující jsou vlňáky „orbajtové“ typické zejména pro jižní a západní část Podluží. Byly z lehčího vlněného kašmíru s barevným vzorem a výrazným prostředkem tzv. „vrchem“ (varianta bílá, černá, zelená a modrá), doplněné dlouhými bohatými střapci spletenými v copánky a ozdobeny barevnými bavlnkami. Některé druhy těchto vlňáků byly celé vyplněné kašmírovým vzorem, dle jejich zlatavého odstínu se nazývaly „zlaťáky“ a nosily se jako obřadní součást kroje na svatby, křtiny a do kostela na významné bohoslužby např. na Velikonoce, sv. Štěpána, Nový rok, vždy složené do cípu. Letní vlňáky po druhé světové válce jsou již výhradně dovozové z lehkého kašmíru s výraznými barvami a převážně rostlinného dekoru.

Svobodná dívka ve svátečním kroji na vyslečení, charvátské Podluží, 30. léta 20. století. Archiv autorky.

Podle nejstarších dostupných vyobrazení hlavní pokrývku hlavy svobodných dívek i vdaných žen vždy tvořil čepec, z kterého pak postupným vývojem vznikly nynější rožky a kokeš. Čepec byl zhotovován z lepenkové mitry z obou stran otevřené, vzadu kulatého tvaru, vpředu nad čelem mírně lomené a potažené hedvábným šátkem. Ještě koncem 19. století se čepce nosily i na všední den a v této době vývoj dospěl zhruba do dnešní podoby. Oproti předchůdcům z poloviny století se zkracuje délka vlastního čepce, naopak se prodlužuje délka mašlí spadajících do půlky zad a ustálilo se i jejich uspořádání a barevnost. Právě postavení mašlí dělí čepce ke slavnostním krojům svobodných dívek na kokeše pro charvátskou část Podluží a na rožky pro ostatní část tohoto regionu. Shodu však zachovává způsob úpravy vlasů pod dívčí čepec. V minulosti (asi do 60. – 70. let 20. století) se zaplétaly vlasy na “zahrádku“, kdy jehlicí jsou z pramínku nad čelem vytahovány jednotlivé vlasy a tímto způsobem je vytvářena krásná obruba ze zoubků či obloučků. Vzadu potom byly vlasy rozčesané na „pěšinku“ a ve spodní části složené v pletence. Dnes nosí dívky uměle zapletenou zahrádku z pravých nebo umělých vlasů, přivazující se šňůrkami k zátylku.

Soudobý kokeš je z obou stran oválně otevřený, potažený červeným květovaným hedvábím (asi do 30. let minulého století se potahoval čtvercovým střapcovým šátkem, který měl kolem kraje pás z drobných bílých květů, tvořící i okraj čepce. Později se již hedvábný podklad kupuje jako metrová látka bez třepení a rovnoměrně zdobená zlatými a stříbrnými květy), zadní část mitry je spojena slabou příčkou, která je ovinuta hedvábnou stužkou. Uprostřed příčky je „gučka“ složená z hedvábných barevných mašliček, kryjící zadní otvor kokeše. Zvláštní úpravu má starobřeclavský „netopýr“ tedy jakási kokarda poskládaná ze tří mašlí – modré, růžové a bílé (kolem 1. světové války bývaly i s tištěným vzorem) na temeni čepce, k němuž je posazena na hladkou širokou stuhu. Dolů přes záda visí šest mašlí spadajících do poloviny zad, někdy do pasu. Tato úprava je typická i pro Ladnou a Podivín, zatímco v Poštorné, Charvátské Nové Vsi a Hlohovci mají jinou úpravu kokardy a liší se i počet spuštěných mašlí (4), v poslední době malovaných. Kokeš se upevňuje dlouhými jehlicemi v zadní části vlasů. Jde o součást nejslavnějšího formy kroje svobodných dívek tzv. na vyslečení a nenosí se na bohoslužby.

Nošení rožků se po 1. světové válce prosazuje i na severním Podluží, konkrétně v Dolních Bojanovicích, kde již kolem roku 1925 vystřídaly sváteční střapcové šátky „šongoláče“. Nevěsta a starší družička dodnes nosí úpravu hlavy – „růžu“, pouze v kratším období (40. a 50. léta) se nosily věnce z umělých květin.

Čepec nosily zhruba do konce 19. století i vdané ženy a potom se zadní otvor mitry uzavíral překrásně vyšitým plátěným pruhem „dýnkem“, což byl znak vdané ženy. Jeho přiděláním k čepci byly nevěsta začepená. Ke slavnostním příležitostem si vdané ženy přes čepec uvazovaly „zavíjačku“ v podobě velkého čtverce z jemného tylu se strojovou výšivkou. V muzejní sbírce je tato velmi sváteční oděvní součást doložena dvěma kusy, starší pochází z Poštorné (datace kolem 1900) a mladší potom ze Staré Břeclavi. Právě v těchto dvou obcích bylo nošení „zavíjaček“ zachyceno i fotograficky a ve vyprávění pamětníků.

Pro 20. století je nejužívanější ženskou pokrývkou hlavy pro dny všední i sváteční šátek. V této době již zcela převažuje způsob jeho vázání dvěma rožky pod bradu, poměrně zřídka se ještě váže tradiční „drnda“, tj. v zátylku. Šátky byly vyrobeny z různých materiálů a v různých barevných odstínech a jejich použití se určovalo druhem příležitosti. Pro každodenní nošení jsou typické plátěné šátky s drobným potiskem, které si uvazovali dívky již od útlého věku a které dodnes nosí staré ženy na Podluží k pracím na poli a v domácnosti. 

V současnosti jsou to již právě nejstarší ženy, které udržují tradici nošení šátků, zvláště cenné je uchovávání a předávání si slavnostních černých vlněných „tibetových“ šátků. V muzejní sbírce jsou tyto šátky, kupující se původně na výročních trzích, později i v nově zřizovaných obchodech se střižným zbožím, zastoupeny poměrně bohatou kolekcí zahrnující období let 1890 až konec 30. let 20. století. Šátky mají více či méně širokou formu tištěného dekoru s rostlinným ornamentem (oblíbený byl zejména motiv pivoněk) a nosily se vždy k vlňákům, „šatům“ do kostela, na pohřby a na ostatní sváteční příležitosti. Při liturgických příležitostech se dodržoval úzus černé barvy šátku od sv. Kateřiny do sv. Ducha.  Mladé dívky (výjimečně i vdané ženy) mají na ateliérových fotografiích uvázané černé šátky také k canglovým i hedvábným zástěrám. V meziválečných letech se začínají objevovat i bílé vlněné šátky se vzorem, po roce 1945 pak zcela převažují černé nebo bílé tesilové šátky, zdobené již malbou na textil a hojně se nosí i šátky z lehkého brokátu v pastelových tónech. 

V první polovině 20. století si svobodné dívky i mladé vdané ženy k slavnostnímu nošení v letních měsících uvazovaly hedvábné šátky se střapci „střapčáky“.  Ty původní z počátku století mají tzv. hnědý vrch a bohatou zdobenou formu. Nosily se zejména k hedvábným sukním a kacabajím vypasovaným „na pevno“. Později se též malovaly. Výjimečně i barevně vyšívaly (v tomto případě šlo o sametový materiál). 

Základním ženským oděvem u podlužáckého kroje je svrchní sukně a kabátek zvaný kacabaja, později jupka a zejména pro vdané ženy zdomácněl jednotný typ „šatů“ – jupky a sukně z jednoho druhu látky, tedy „stejnokroj“. Ženy jej dodnes nosí na všední den i na svátek, čemuž se přizpůsobuje i materiál. Na všední nošení to bývají bavlněné tisky, v zimě barchety, vlněné flanely nebo vlněné šatovky s velkými káry. Na neděli byl „stejnokroj“ šit z lehkých brokátů, umělého hedvábí s drobnými květy nebo geometrickými vzorečky, obvykle v pastelových barvách. Někdy se používá i sametů a plyše.

Velmi bohatou a různorodou skupinou jsou sukně. Již autoři popisující lidový kroj na Podluží v 19. století vyzdvihují zdůrazněnou košatou siluetu mladých dívek ve slavnostním kroji, podpořenou nošením 3 až 4 spodních sukní – zvaných ve Staré Břeclavi „trčanice“ nebo „kasanice“ na severním Podluží. Spodničky byly a jsou šity z pevnějšího bílého plátna, dole olemované úzkou kraječkou (v současnosti dívky nosí až šest kusů) a zhotovují se od nejkratší po nejdelší (asi po 2 cm), „aby do sebe zapadaly, nevylézaly a při tanci letěly v kole“. Ještě kolem roku 1900 poslední nejdelší spodnička přesahovala o 3 cm svrchní sukni a tvořila působivou ozdobu (říkávalo se jim sukně s „vystrkovačkú“). První, nejkratší spodnička se zase dříve podkasávala a v pase podvazovala jako tzv. hanzl kvůli vylepšení tvaru sukně v dívčím kroji, tuto funkci potom asi od 60. let minulého století plní škrobený plátěný pás „kasanec“, uvazující se v pase dvěma šňůrkami a sahající pouze po boky. Spodní sukně se podobně jako svrchní oblékají přes hlavu. Vdané ženy k „šatům“ nosí méně spodniček (většinou dvě a méně naškrobené), chybí výše zmíněný kasanec. 

Nejstarší dochované svrchní sukně pocházejí z let 1890–1900 a jsou zhotoveny z jemného modrofialového „měňavého“ hedvábí pro velmi slavnostní příležitosti jako součást dívčího kroje „na vyslečení“. V podstatě se dá říci, že všechny podlužácké sukně jsou podobného širokého střihu, s rozparkem vpředu, nahoře řaseně vsazené „do lémca“, dole s širokou podšívkou z rubové strany „plechem“ a zdobené sámkováním.  Současnému počtu až 12 sámků předcházelo původních 6 až 9 (i samo sámkování mělo předchůdce v našívání jednoho či více pruhů barevně odpovídajících podkladu). Sukně ke svátečnímu kroji nebo pro nošení v letních dnech byly zhotovovány z lehčích materiálů, jako je již zmíněné hedvábí, dále voál, lehká vlna s drobným vzorem, ryps, mul a později i brokát, silon, polyester či satén. Zajímavým sbírkovým exponátem z 30. let 20. století je „kulovaná“ sukně z jemného bavlněného materiálu s modrými puntíky, ve své době velmi oblíbená a mladými ženami hojně pořizovaná. Do dnešní doby se v Lanžhotě zachovalo nošení obřadních žlutých sukní s černými našitými pruhy (dnes s jedním širokým uprostřed a po dvou středně širokých nahoře a dole), v jiných částech regionu právě sukně dívčího svátečního kroje doznaly velkých změn. Ve Staré Břeclavi byly obřadní sukně ještě zaznamenány v roce 1919 při krojové svatbě (nevěsta a družičky), měly barvu hořčice a zdobené dvěma asi 2 cm širokými lemy (sytě modré a červené barvy), ve vzdálenosti 3 až 4 cm od sebe.

Ke svátečnímu dívčímu kroji „na vyslečení“ se přes svrchní sukni upevňuje asi 10 cm široký pás z vyztuženého plátna – pinta, v minulosti z vnější strany vyzdobený buď aplikací ze stužek nebo z drobných barevných sklíček „krepinek“. Dnes se opasek zapíná na kovové háčky a na plátno je přímo našita široká pestře malovaná stuha, tvořící tzv. „garnituru“ se stuhami pod krkem a na rožkách. Starobřeclavský kroj si nejdéle uchoval jinak položený svrchní lajbl, který asi o 10 cm nedosedal na pintu, což dříve bylo charakteristické pro celé charvátské Podluží.

Zimní sukně byly potom většinou ze soukenného materiálu (barvy modré, zelené nebo žluté), dále se požíval samet, barchet, vlněné látky a v poslední době i manšestr či plyš. Mladými dívkami i vdanými ženami hojně nošenou teplejší sukní zejména v meziválečném období byla tzv. „zajícová“ sukně. Šlo o drobné káro na hnědém nebo fialovém podkladě a byla určena k polosvátečním příležitostem (ne k nedělním bohoslužbám). Mohla se nosit jako součást tzv. „šatů“ nebo samostatně, nejčastěji se sametovou kacabají.

Zatímco střihově sukně zůstávaly zhruba stejné, výrazně se během 20. století změnil používaný materiál a zkrátila se jejich délka – od původní po kotníky ještě na počátku 20. století až po délku nad kolena od 80. let. 

Poměrně razantní vývoj prodělaly i ženské kabátky kacabaje. Původní lajbly s dlouhým rukávem z ratinového sukna, vpředu hluboce vystřižené a zapínající se na „haklík“ (pol. 19. století), byly na přelomu 19. a 20. století vystřídány slavnostními „bélešnicemi“. Ty v bocích odstávaly, v pase byly vypasované „na pevno“ a dívky a ženy si musely dávat šněrovačku kvůli udržení tvaru. Ve Staré Břeclavi a Ladné měl tento krojový oděv název „kožúšky.  Kacabaje již měly zdobení v podobě našitých aplikací z nitěných a hedvábných krajek (někdy podložené taftem) a velmi vkusných jemných sekaných korálků, vzadu v pase se potom přišívaly dva ozdobné gombíky. Byly nejčastěji zhotovovány ze sametu, hedvábí, popř. vlněné a vespod vatované pro zimní období. V meziválečném období se nošení těchto kacabají vyskytuje jen ojediněle u starých žen nebo u mladých dívek při obřadních příležitostech jako byly pohřby svobodných mládenců (v chladnějším počasí). Též si je dívky a mladé vdané ženy ještě braly při slavnostním fotografování, většinou k hedvábným sukním.

Po první světové válce se na celém Podluží rozšiřuje nošení volně střižených jupek vzadu se širokým klínem, který sahá hluboko pod pás. Charakteristické je dodnes jejich zdobení našitou širokou různobarevnou „parádou“ nebo též „správou“ na rukávech, okolo „šúsku“ a na obou přednicích při slavnostnějším nošení (pro všednější příležitosti se našívaly obyčejné různobarevné stužky). V letním období se dodnes nosí jupky s rukávy zkrácenými nad loket. Velmi pěkný soubor letního svrchního oblečení pochází z Poštorné a Charvátské Nové Vsi z let 1900-1930, jupky zde mají pro tuto část podlužáckého regionu charakteristické špičatější vykrojení zadního klínu, některé jsou zdobeny širokým sámkováním, nitěnými krajkami, celkově jsou velmi rozmanitého střihu. Nachází se zde i ukázka svrchního dílu svatebních „šatů“ z rypsu smetanové barvy, klasicky ozdobená našitou „portou“. V tomto období (30. léta 20. století) již na celém Podluží jednoznačně převažují celé „šaty“ jako oděv pro nevěstu, zhotovované nejčastěji právě z rypsové látky, v chladnějších měsících potom ze světlého  vlněného „tabulového“ kára. Podobně jako u zimních vlňáků i tento materiál se musel po 2. světové válce obnovovat dle původních vzorů z let meziválečných.

Právě nošení celého kompletu „šatů“, jak již bylo zmíněno v úvodu, z jednoho druhu materiálu se stalo určujícím, základním oděvním prvkem v šatníku mladých dívek i vdaných žen na Podluží, a to zejména pro slavnostní příležitosti. Na nedělní bohoslužby a ostatní významné události si ještě na sklonku 1. republiky vždy vdané ženy a dívky (ty pokud nebyly v kroji „na vyslečení“) k „šatům“ braly obojky s „čipkami“ a bíle vyšívané šňůrky pod krk. Nechyběly ani slavnostnější zástěry, většinou již z hedvábí nebo brokátu, původní „canglové“ zůstávaly typické pro starší věkové ročníky.

Materiálově velmi různorodou skupinou tvoří nezbytné součásti ženského i dívčího kroje na Podluží, kterými jsou zástěry, nosící se ve všední i sváteční dny. Pro každodenní nošení se postupně ustálila plátěná modrá různých odstínů, typově starší jsou barevně rozmanitější a povětšinou s drobným potiskem. Sváteční jsou většinou zhotovovány z jednobarevného lehčího materiálu (hedvábí, mul, satén, brokát) v souladu s barvou „šatů“. Tón v tónu se dnes dodržuje především u tzv. tabulových „šatech“. Černá barva se vždy nosívala při smutečních příležitostech. Zástěra se zdobí tím, že se složená do obdélníků přežehlí a přežehlené sklady pak po rozložení tvoří po celé ploše obdélníkové obrazce. Na severním Podluží se zástěra žehlí běžným způsobem. 

Nejstarší předmět z této sbírkové skupiny pochází z Poštorné a je datován do let 1890-1900. Jedná se o slavnostní zástěru z jemného fialového hedvábí, po třech stranách olemovanou úzkou růžovou stužkou a ozdobenou zlatou portou z kovových nití (podobnou zástěrám v sousedním Hanáckém Slovácku). Nošení těchto slavnostních zástěr mladými dívkami a ženami kulminovalo v posledních desetiletích 19. století. Po 1. světové válce se hedvábné zástěry vyskytují již poměrně ojediněle. 

Ke slavnostním příležitostem (nedělní a významné mše, hody, krojové plesy, slavnosti Božího těla) se dodnes na Podluží udrželo nošení tradiční obuvi – čižem. Tato obuv se vyrábí dodnes ze ševra (kozinky) a kramflík je zdobený mosaznou podkovičkou (na počátku 20. století bývaly podpatky přizdobeny mosaznými hřebíčky), kterou si zhotovoval čižmář sám. 

Původně dívčí čižmy ke slavnostnímu kroji „na vyslečení“ na celém Podluží byly shrnovací (nejdéle se udržely ve Staré Břeclavi). Vyšívání bylo provedeno žlutým dírkovým hedvábím, a to pouze na patě. Od 50. let minulého století se čižmy začaly varhánkovat a tento typ dnes zcela převládá. Typické je dnes i barvení okraje podešví do červena.

Zcela vymizelo nošení obuvi pro všední dny, což byly pracovní rovné boty bez podkovičky „jojky“ čili „šlapuše“. Od 30. let 20. století byly vytlačeny levnější tovární výrobou. Ručně šité nízké čižmy, které nosí starší ženy ke svátečnějšímu kroji do kostela, na pohřby apod., mají nízký rovný podpatek ukončený buď nízkou železnou podkovičkou nebo gumou. Pata je nazdobena podobně jako u dívčích čižem žlutým dírkovým hedvábím. Holinky se již většinou varhánkují.

Další součástí ženského kroje jsou rukávce. Jde o velmi starobylou součást ženského oděvu, ztrácející svoji každodenní funkci již v meziválečném období a do dnešních dnů 

udržující se pouze ve slavnostním dívčím kroji „na vyslečení“. Přitom ještě na konci 19. století rukávce tvořily základ „šatníku“ dívek a žen na Podluží a kvalita materiálu i míra zdobnosti provedení rozlišovaly jejich použití pro všední či sváteční nošení.

Rukávce vlastně tvoří krátká košilka s baňatými rukávy, které sahají přibližně k loktu a jsou ukončeny „taclemi“. Přibližně do 1. světové války se šily rukávce z lněného (ještě dříve i z konopného) plátna a byly každodenní součástí ženského kroje. Zavazovaly se u krku na dvě smyčky a zbylé šňůrky visely až po pás. Přímo ke košilce byl přišit i „obojek“ obdélníkového či čtvercového (typické pro Poštornou na přelomu 19. a 20. století) tvaru z bílého jemnějšího plátna, ozdobeného zpravidla jen zoubkovaným ukončením „ocanglováním“. Rukávce se oblékaly na spodní košilku, následný plátěný lajbl a ženy i dívky v nich vykonávaly po celý den všechny domácí a polní práce, čemuž odpovídaly i kratší rukávy a větší klín v podpaží..

Jak již bylo zmíněno výše, od 20. let minulého století mizí rukávce z každodenního nošení a stávají se záležitostí slavnostních příležitostí svobodných dívek. V současnosti jsou slavnostní rukávce šity z molu, u krku řaseny na šňůrku, kterou se rukávce zapínají (to kvůli lepšímu žehlení) a asi 10 cm od spodního okraje rukávů je všita bílá šňůrka stahující rukáv v nadloktí. Část pod stáhnutým místem tvoří již zmíněné „tacle“, které jsou zdobeny jemnou bílou výšivkou a jejich okraje lemuje krajka shodná s krajkou na obojku a fěrtochu – soubor tvoří tzv. „garnituru“.

Ke slavnostnímu dívčímu kroji „na vyslečení“ neodmyslitelně patří krátký lajbl bez rukávů, oblékající se na rukávce, na severním Podluží se důsledně používá termín kordulka. Tvarově i střihově se ustálil zhruba v 80. letech 19. století., na vyobrazeních o půl století starších ještě můžeme vidět utažení pomocí šněrovačky, ale již zpodobnění Terezy Kobzíkové ze Staré Břeclavi od Josefa Mánese, ukazuje nošení vysoce vystřiženého lajblu, zapínaného na jeden knoflík či tzv. „haklík“. Výraznější vykrojení zůstalo na rozdíl od zbylého Podluží u starobřeclavského kroje dodnes a právě toto specifikum – kdy svrchní hedvábný lajbl asi o 10 cm nedosedá na plátěný pás na „pintu“, způsobilo ve Staré Břeclavi poměrně dlouhé přežívání šněrovaček a spodních plátěných lajblů zdobených strojovými stužkami a vystužených  „fišpány“ (kousky dřívek), to kvůli potřebě pevného vyztužení pod rukávci („aby nevylézaly špeky“). 

Celkově se dá říci, že všechny ženské lajbly této velmi početné sbírkové skupiny, zahrnující časové období od 90. let předminulého století do současnosti, se liší jen způsobem a mírou zdobnosti, popř. barevností podkladového materiálu, kterým vždy bylo květované hedvábí. Bohužel původní uměřené, vkusné a řemeslnicky velmi precizní zdobení nařasenými stužkami, barevnými krepinkami a korálky postupně vytláčí stále větší a okázalejší našívání zlatých a stříbrných flitrů. Co se týče již zmíněné barevnosti, koncem 19. a na počátku 20. století bylo nejčastěji podkladové hedvábí světlých tónů (ve sbírkách je zastoupena bílá, krémová, meruňková, růžová i bledě modrá), teprve v meziválečném období jsou lajble podkládány typickým červeným květovaným hedvábím, zcela výjimečně je doložen z tohoto období i tmavě modrý lajbl, a to ze Staré Břeclavi. V dnešní době na jihozápadním Podluží zůstal u lajblů světlý podkladový materiál (lanžhotské jsou typické ostře červeným a modrým hedvábným olemováním, existovaly však zde i černé lajbly s barevným vyšíváním), již zmíněné červené květované hedvábí je potom typické pro severní a východní část regionu (Tvrdonice, Kostice, Týnec, Moravská Nová Ves, Dolní Bojanovice, Josefov, Prušánky a Mikulčice).

Neodmyslitelným doplňkem slavnostního dívčího kroje „na vyslečení“ jsou mašle (pentle, stuhy) uvazující se pod krkem „na smečku“ a kolem pasu (tady až ke spodnímu okraji fěrtochu). V období let 1880 – 1930 v podstatě celé Podluží zachovávalo toto dvojí uvazování, zpočátku mašle byly „holé“ tj. hladké hedvábné bez potisku a užší (barevně převládala karmínově červená, šedá, růžová a pastelová žlutá) a s novým stoletím se zároveň prosazují širší strojově tištěné mašle, jejichž nabídka ve vznikajících galanterních obchodech se stále rozšiřuje. Po roce 1945 v části regionu, kde děvčata nosí rožky, se upouští od spuštění mašle kolem pasu a mašle (většinou již malovaná) se přišívá na plátěný pás „pintu“. Je shodná se stuhou uvázanou pod krkem a tou, jež se váže přes rožky a dohromady tvoří tzv. „garnituru“. Malované stuhy pod krkem a položené na pintě dnes převažují i v Poštorné a Charvátské Nové Vsi, kde se nosí k dívčímu kroji kokeš. Jen opět Stará Břeclav tradičně zachovává nošení hladkých mašlí na kokeši, ale zbytek „garnitury“ již tvoří mašle malované. 

Dodnes se nosí na Podluží i šatky. Jedná se o obřadní část kroje svobodných dívek „na vyslečení“ především při svatbách – nosily je nevěsta a starší družička, a také při slavnostech Božího těla. Ve Staré Břeclavi, Poštorné, Charvátské Nové Vsi a v Ladné od poloviny 19. století šatka představovala dlouhý, asi 30 cm široký tylový obdélníkový pás, vyšitý jemnou bílou výšivkou a po stranách ukončený „ocanglováním“. Uvazoval se přes kokeš (ze kterého byly odejmuty mašle) a vzadu spadal až do půli lýtek. Nejstarší šatka z této části regionu je ze Staré Břeclavi a je datována do prvních let 20. století. 

Zcela ojediněle se zachovala tradice původního zhotovování šatek v Lanžhotě, kdy černé vyšívání na šatce koresponduje s výšivkou na taclích a obojku a shodně je tato tzv. „garnitura“ olemována jemnou černou krajkou. Zvláštností je potom používání paličkovaných krajek „ficlí“ na ukončení a vložkování (asi 40 cm od každého konce) smetanové nebo žluté barvy, zhotovených původně z kopřivových, později hedvábných nití. Ještě kolem roku 1880 se zhotovovaly přímo v obci, později již musely být dováženy jako ostatní krajky ze Slovenska (z tehdejších Horních Uher). Podobný ráz měly šatky z oblasti Dolních Rakous – Cáhnova a Ranšpurku, která až do 1. světové války si uchovala krojovou svébytnost, náležící do etnografického regionu Podluží. Ve sbírce břeclavského muzea je doložena lanžhotská šatka až konce 30. let 20. století a v té době zřejmě nedostatkové „ficle“ jsou nahrazeny aplikací z plátna a všitého tylu se žlutou výšivkou.

Třetí typ slavnostní dívčí šatky na Podluží zastoupený ve sbírce je šatka z pevnější látky (např. saténu s vetkávaným vzorem) béžové barvy, po jedné svislé straně olemovaná úzkou strojovou krajkou a po roce 1945 malována malbou na textil, doplňována našitými flitry a drobnými korálky. Ukončení je provedeno barevnou výšivkou na molu. Šířka šatky je potom kolem 20 cm. Nošení šatky tohoto typu je charakteristické pro Kostice, Tvrdonice a oblast severního Podluží (v minulosti byly šatky z hedvábí bez výšivky a malby, ale s ficlemi). Zcela chybí používání šatek v Hlohovci, kde nevěsta má na zvláštně upravených vlasech věnec z umělého voskového kvítí.

Nejvíce pozornosti však vždy poutaly výšivky na ženském kroji pro svobodné. Jde především o slavnostní zástěry – „fěrtochy“ a „canglovice“ a o límec k ženským rukávcům „obojek“. Těmto krojovým součástem se budeme věnovat v samostatné kapitole.

Výšivky na ženském kroji (text reflektuje etnografickou práci autorky v Městském muzeu a galerii Břeclav v letech 1996 – 2015)

Chloubou sběratelů lidových krojů i národopisných muzejních sbírek vždy bývají krojové výšivky na součástech ženského oděvu.  Krása a dokonalost výšivek z oblasti Podluží přitahovala pozornost sběratelů již od počátku 19. století, a tak nejstarší dochované výšivky jsou dnes uložené v depozitářích Národopisného muzea v Praze, Moravského zemského muzea v Brně i Vlastivědného muzea v Olomouci. Výšivky v břeclavském muzeu časově zahrnují období let 1870 až 2000 a poměrně věrně kopírují všechny hlavní vývojové trendy a změny ve vyšívání na Podluží v tomto období. Jedná se hlavně o přechod od barevné výšivky k bílé v poslední třetině 19. století a převážení výšivky dle předkreslení nad výšivkou podle počítané niti.

Když pomineme výšivky na koutných plachtách („kútnicích“), které tvoří nejstarší doklady podlužáckého vyšívání, tak velmi starobylé jsou výšivky na dýnkách čepců vdaných žen. Nošení čepců u provdaných zaniká v posledních desetiletích 19. století. Čepce se nosily ve všední i sváteční dny, ani při práci se neodkládaly. Na všední den se přes něj vázal šátek pod bradu, ve svátek měl čepec rourovitou lepenkovou část potaženu červenou hedvábnou vzorovanou látkou. Ve druhé polovině 19. století se na svátek přes slavnostní čepec uvazovala tylová zavíjačka (Mánesovy studie z Podluží z roku 1854). Šlo zároveň i o obřadní součást kroje pro vdané ženy, čepce se nosily na pohřby a svatby, kdy se do něj čepila nevěsta. Zadní část takové lepenkové mitry tvořilo právě výše zmíněné dýnko – výšivka na plátně, z rubu podložená lepenkou. Dýnko mělo tvar kachle, většinou o rozměru 17 x 24 cm. Kromě vlastní výšivky ji zdobila zlatá nebo stříbrná porta.

Snad nejzřetelněji se krása lidové výšivky na Podluží projevuje na obojcích (límce rukávců), tvořících součást ženského kroje již více než dvě staletí. Původní obojky byly z bílého plátna, jednodušší výšivky na spodním a bočním okraji a povětšinou tvořily součást rukávců. Nosily se na všední den, při pracích na polích si jej ženy později odkládávaly a na cestu domů zpět uvazovaly, neboť bylo nemyslitelné jít po vsi bez nich. Pod krkem se uvazovaly dvěma stužkami, které visely do poloviny prsou (později se z těchto stužek vyvinuly šňůrky) a sám obojek ještě v posledních desetiletích 19. století sahá přes ramena do třetiny zad. Z tohoto období je ve sbírce doložena kolekce pracovních a polosvátečních „canglových“ obojků s velmi jemnou a dekorativní bílou výšivkou, ukončených špičatým či kulatým zoubkováním. Výjimku tvoří několik netypicky čtvercových obojků s červenou křížkovou výšivkou (obojky jsou datovány k roku 1900 a lokalizovány do oblasti Poštorná, Charvátská Nová Ves), které pravděpodobně nosily mladé vdané ženy k „zavíjačce“ – velkému tylovému šátku se strojovou výšivkou.

Slavnostní obojky k dívčímu kroji „na vyslečení“ byly zhotovovány z velmi jemného batistového plátna, jejich výšivka se většinou shodovala s tou na fěrtochu a shodné byly i široké vláčkové krajky „čipky“, dovážející se ze západního Slovenska. Podle vzoru výzdoby se krajky lidově nazývaly jablúčkové, hruškové, kopřivové, smrťové, gulové, hrozenkové, kosířové, růžičkové, kočárové, zvonové, hřebíčkové, tulipánové, makovníkové aj. Spolu s taclemi obojek a fěrtoch vždy tvořily celou tzv. „garnituru“. Po roce 1910 se postupně velikost obojku zmenšuje na dnešní rozměry 30 x 40 cm a do plátna se vkládají (podobně jako u mužských košilí) ručně vyšívané tylové vložky. Jemnost výšivky je vystřídána zvětšením rostlinného ornamentu a převahou velkých tylových ok „katrů“. Zásadní změnou v materiálu obojků znamenal mol, objevující se na Podluží v polovině 20. let 20. století. Molové obojky jsou dodnes součástí dívčího slavnostního kroje. Na zádech se upevňují špendlíkem a pod krkem se uvazují tenkou tkaničkou. Specifičnost si zachovávají výšivkové garnitury z Lanžhota – zůstává původní černá výšivku u obojku, taclí a šatky i lemování černou krajkou.

Druhou skupinou vyšívaných oděvních součástí ženského kroje jsou bíle vyšívané zástěry fěrtochy a canglovice. Fěrtochy s bílou výšivkou, tak jak je dnes známe ze slavnostního kroje „na vyslečení“, v druhé polovině 19. století postupně nahradily starobylejší z hladkého hedvábí s krajkovou obrubou zlaté, stříbrné či černé barvy. Podobně jako u obojků velkou sbírkovou kolekci tvoří fěrtochy zhotovované z jemného batistového plátna, olemované opět vláčkovou krajkou. Jsou většinou příčně sámkovány a plochu mezi nimi vyplňují pruhy výšivek, popř. následují ještě vyšité „formy“ po třech stranách. I na tomto druhu krojového oděvu se jako materiál prosadil mol a v této formě převažuje v současnosti.

Fěrtochy jsou výhradně součástí slavnostního kroje pro svobodné dívky. Od jara do podzimu pro církevní příležitosti byl ke kroji s fěrtochem nošen světlý hedvábný šátek se střapci, s výjimkou slavnosti Božího Těla. Tady dívky dodnes na červenou mitru bez mašlí uvazují bíle vyšívanou tylovou šatku.

Canglovice jako polosváteční doplněk ženského podlužáckého kroje byla původně (opět na batistu) zdobena řadami 5 až 8 sámků, mezi které se vkládaly krásné, jemné ručně zhotovované vzory. Ty se postupně rozšiřovaly a v posledních letech se ustálily na třech širokých pásech, přičemž došlo k zániku sámkování. Krajky na okrajích canglovice jsou na rozdíl od fěrtochu nahrazeny „canglovým“ ručním (dnes již strojovým) vyšíváním.

Canglovice jsou velmi typické zejména pro západní (charvátské) Podluží. Zatímco jinde v regionu po roce 1945 téměř vymizely, v obcích jako Hlohovec či v místních částech Břeclavi jsou stále součástí krojového šatníku. Dnes si je navíc pořizují i folklorní soubory a slovácké kroužky. Tuto krojovou součástku nosily a nosí vdané ženy, svobodné ji používaly k polosvátečním příležitostem. Často ale nahrazovala chudým dívkám pro ně finančně nedostupný fěrtoch.

Šňůrky u obojku původně nebyly vyšívané, jejich délka byla asi do poloviny prsou. Z nich postupně vznikly šňůrky vyrobené z batistového plátna, v meziválečném období pak z molu,  vždy bíle vyšívané s obšitými „canglíčky“ kolem okrajů. Stužkou se uvazují kolem krku a vytvářejí „smečku“ (tj. mašličku), z níž spadají téměř do pasu. Délka dnešních šňůrek je asi 40 až 50 cm a šířka 10 cm. Dolní okraj má špičaté zakončení.

Batistové šňůrky na počátku 20. století nosily vdané mladé i staré ženy při svátečních příležitostech ve spojení s obojkem a povětšinou s canglovicí (výjimečně s fěrtochem) ke kacabajím „na pevno“ nebo později k „šatům“. Vývojem doby však šňůrky začala zařazovat do svého oděvu i svobodná děvčata jako součást slavnostního kroje „na vyslečení“, popř. polosváteční varianty, přičemž zůstávala vždy podmínka souběžného nošení obojku a bíle vyšívané zástěry.

Šňůrky pro svobodné dívky se liší od těch pro vdané bohatostí výšivky a v současnosti i materiálem Vdané ženy místy i dnes používají tradiční batistové plátno a dívky již volí novější mol.

Vývoj stylu a barevnosti výšivek

Podlužácké výšivky ke kroji svobodných chlapců a dívek patří k nejzajímavějším na Moravě. Nachází se v regionu, který byl obklopen dalšími výraznými centry lidové výšivky – slovenská výšivka na druhém břehu řeky Moravy, výrazné výšivky charvátské menšiny na západ od Podluží. Kromě těchto vlivů na naší výšivce vidíme i jednotlivé dobové vlivy tzv. vysokých stylů. A tak kromě renesance a baroka jako nejstarších kulturních podnětů pro lidovou výšivku (šlo především o zhotovování kútných plachet), v 19. století výrazně lidovou výšivku na Podluží ovlivňuje klasicismus a biedermeier. Přelom 19. a 20. století ještě zasáhne vliv secese.

Za nejstarší druh lidové výšivky považujeme výšivku dle počítané nitě – používala se především na běžném každodenním oděvu a ještě v druhé polovině 19. století ji ovládala většina vesnických žen. Do této kategorie patří i křížová výšivka. Tato technika však již dovolovala vytvářet náročnější vzorové sestavy a setkáváme se s ní na lidových textilních součástích od kútných plachet, přes mužské košile (výšivky na límečku a přednici košile) až k všedním a polosvátečním dívčím a ženským obojkům. Křížová výšivka používala především červenou, černou a žlutou barvu. Právě červeně vyšívané polosvátečně obojky byly ještě na přelomu 19. a 20. století typické pro tehdejší dolnorakouskou Poštornou.

Do současnosti přetrvala především výšivka dle předkreslení (také lidově nazývaná na pomalování). I když i ta byla původně barevná (červená, černá, žlutá, výjimečně doplněná zelenou či zlatou), po roce1860 začíná jednoznačně převažovat výšivka bílá. Tou se již vyšívají fěrtochy, obojky, tacle či šňůrky z jemného batistu tak jak to známe z prvních fotografií a dochovaných sbírkových předmětů. Postupně se na fěrtochách i slavnostních canglovicích ustaluje vyšívání v několika řadách (tzv. formy) – podélně i po stranách. Slavnostní batistové zástěry i obojky měly navíc i řady forem sámkování. Tato krásná, ale velmi náročná technika dodávala krojovým součástem plastičnost a zaniká ve druhé polovině 20. století, kdy vyšívačky již neovládají vyšívat vzory přes sámkování.

Ve 30. letech 20. století se i na Podluží začínají objevovat vyšívací stroje a po druhé světové válce začíná definitivní zánik ruční výšivky na dívčím a chlapeckém slavnostním kroji. Ručně se již vyšívá pouze límeček mužské košile.

Pro západní Podluží jsou ve druhé polovině 19. století typické větší tulipánové vzory, palmetky či dírky mandlového tvaru. Výplň těchto vzorů je provedena tylem s velkými oky „trutry“. Zcela unikátní je technika „pavúčkování“ z lanštorfských výšivek (dnes obec Ladná) – jemně šité pavoučkové výplně. Pro Starou Břeclav byly typické motivy tulipánu, granátových jablíček, karafiátků a sestavy kuliček hroznů. Koncem 19. století začíná převládat drobnější plná bílá výšivka, doplněná velmi pracným, jemným dírkovým vyšíváním. Tento styl se stane dominantním i v prvních letech 20. století, zejména v dolnorakouském Podluží – v Poštorné, Charvátské Nové Vsi a Hlohovci. Poslední vyšívačkou, navazující na předchozí jemnou bílou výšivku, doplněnou soudobými tendencemi vkládaní tylových vložek a mřežkování, byla paní Marie Klimovičová z Poštorné, rodačka z blízkých Kostic.

Definitivní změnu stylu a vzoru podlužácké výšivky u dívčího a chlapeckého slavnostního kroje přineslo používání molového materiálu a strojová výšivka.

Čipky

Nejvýraznější ozdobou slavnostního dívčího kroje jsou krajky, na Podluží zvané čipky. Mistrovské dokonalosti v technice i ornamentu dosáhly krajky především v Holandsku, Belgii, Francii a Itálii. České krajkářství bylo ovlivněno jak krajkou benátskou, tak zejména vlámskou. Právě z Flander pocházela i manželka majitele vambereckého panství Kašpara z Grambe hraběnka Magdalena roz. Reichelová z Meldeku. Jí se připisuje založení nejvýznamnějšího krajkářského centra v českých zemích, kterým se Vamberk stal. Zdejší paličkovaná krajka potom dala podobu lidovému kroji na Slovácku od přelomu 19. a 20. století.

Součástí lidového kroje se krajka až stala koncem 18. století a následující století znamenalo dobu největšího rozkvětu lidové krajky. Na Podluží bylo badateli zaznamenáno jako poslední středisko paličkování obec Lanžhot, a to ještě v 80. letech 19. století.  Šlo o paličkování „ficlí“ na ukončení a vložkování (asi 40 cm od každého konce) dívčích šatek smetanové nebo žluté barvy, zhotovených původně z kopřivových, později hedvábných nití. Široké čipky, zkraje také  kopřivové a později bavlněné, k obojkům, fěrtochům i taclím se až do konce 19. století (místy ještě do první světové války) dovážely z tehdejší hornouherské Hontianské župy (s centrem Bánská Štiavnica).

Konec 19. a již celé 20. století ale spojujeme podlužácký slavnostní dívčí kroj a samozřejmě i nejparádnější chlapeckou košili „katrovici“ s používáním vamberecké „vláčkové“ krajky. Tento druh paličkované mnohopárové krajky je zvláštností české krajky a nezhotovoval se nikde jinde než v oblasti Orlických hor. Materiálem byla jemná bavlněná niť „vláčka“, která se vláčela zprava doleva a obráceně při nahazování půdice. Podvinek je vypíchaný do sítě, vzor se u původní vláčkové krajky zpravidla paličkoval zpaměti, příp. bez podvinku, vyplňoval polohodem. Kontura vzoru se zhotovovala z hrubší příze. Šlo o silně škrobenou bavlněnou niť, která svoji tuhostí a bělostí vytvářela pavučinový dojem. Krajky se prodávaly na lokte, které měřily 59 cm nové míry a za takový loket se platívalo 50 – 70 krejcarů.

Podobně jakou u jiných textilních výrobků i ručně paličkovaná vláčková krajka byla v průběhu 20. století zcela nahrazena výrobou strojovou.

Pro úplnost doplním, že kromě vláčkových čipek se u podlužáckého dívčího slavnostního kroje výjimečně setkáváme i s čipkou šitou či háčkovanou. Ty se místy objevovaly zejména u polosvátečních obojků v první polovině 20. století.

PhDr. Alena Káňová

Lednický kroj
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
  • © Okrašlovací spolek Lednice
    (webové stránky lednickykroj.cz)
  • © PhDr. Alena Káňová (texty)
  • Jakékoliv užití obsahu, včetně převzetí článků je bez souhlasu autorů zapovězeno.
  • Web vytvořil pixelhouse.cz
Lednický kroj