Národopisný region Podluží

Podluží je jednou z částí národopisné oblasti Slovácko, které bylo v dřívější literatuře označováno též jako Moravské Slovensko.

Dodnes existují nejasnosti o přesném vymezení tohoto výrazného etnografického regionu. V archivních dokumentech nacházíme zmínky o pojmenování obyvatel této oblasti od počátku 18. století: jako Podlužáky je poprvé uvádí list ze 14. července 1708, další zprávy jsou potom od roku 1740. Tady však ještě nejde o národopisné vymezení, ale o charakteristiku zeměpisného a výrobního rázu kraje. Název Podluží se všeobecně odvozuje od typického znaku zdejšího kraje – stojatých vod – označovaných tu jako „luže“. Na správnost odvozování názvu Podluží od slova luže ukazuje nejen existence velkých rybníků ve 14. až 16. století, ale i jméno obce Lužice, doložené v pramenech ze 13. století. Podluží je tedy kraj pod lužními lesy v nejjižnějším cípu země moravské na pravém břehu řeky Moravy, před soutokem s Dyjí; jde přibližně o oblast mezi městy Hodonín a Břeclav.
Hlohovec, 50. léta, foto J. Dostál. Archiv autorky.

Jak výstižně podotýká profesor Richard Jeřábek: „Podlužáci bývali však nezřídka ztotožňováni s charvátskými přistěhovalci, z nichž část žila od 16. století v těsném sousedství města Břeclavi v symbióze s českým živlem. Starší německá literatura pojmenovává někdy Charváty lidově, ba spíš posměšně jako Krobóty (z německého Kroaten), a s Podlužáky je směšuje pravděpodobně proto, že sousední jihomoravští i dolnorakouští Němci nečinili rozdílu mezi svými slovanskými sousedy v oblastech zasažených charvátskou kolonizací…“ Ostatně v době, kdy ještě obce Poštorná (Unter Themenau), Charvátská Nová Ves (Ober Themenau)a Hlohovec (Bischofswarth) náležely k Dolnímu Rakousku (oficiálně byly začleněny do nově vzniklého Československa až smlouvou ze Saint Germaine v roce 1919), nazývala i česká dobová produkce smíšené moravskoslovenské i charvátské obyvatelstvo jako dolnorakouské Čechy. Pocit určité odlišnosti od ostatního území Podluží v podvědomí obyvatel těchto obcí se udržel velmi dlouho, jak bude ještě dále ukázáno. 

Podluží však v minulosti sahalo až za moravské hranice a patřilo k němu i území na pravém břehu řeky Moravy za soutokem s Dyjí, tzn. na rakouské půdě, takže podle archivních pramenů, jichž zatím nejvíce shromáždil historik František Dostál, ještě v roce 1782 zahrnovala oblast Podluží na sedmdesát obcí. Na dolnorakouské straně to byly např. obce ležící na Moravském poli – Ranšpurk (Rabensburg původně Havranohrad), Cahnov (Hohenau), Lingaštorf (Ringelsdorf), Přílepy (Waltersdorf), Pernital (Bernhardsthal), Střezemice (Dräsing), Suché Kruty (Dürnkrut) a Dolní Opatov (Nieder Absdorf). Ve druhé polovině19. století a začátkem století následujícího byl mezi obyvateli těchto obcí a obyvateli moravské části Podluží čilý vzájemný styk, na což měla vliv i příslušnost ke společným panstvím. Součástí jedné državy byly po určitou dobu např. vsi Ranšpurk a Lanžhot (rod Lichtenštejnů). Intenzivní hospodářské a kulturní styky se promítly i do společného vývoje lidového kultury a odívání a dolnorakouské obce jako Cahnov a zejména Ranšpurk se staly v polovině 19. století i významnými centry např. podlužácké krojové výšivky. 

Od poslední čtvrtiny 19. století se pojem Podluží v národopisném písemnictví ustálil na již výše zmíněné území mezi Hodonínem a Břeclaví, které zahrnuje dle různých interpretací 18 až 20 obcí náležících do tohoto regionu. Nejdéle se vliv lidové kultury Podluží na rakouské straně udržel v obcích Pernital a Ranšpurk, které i přes dlouhou a důslednou separaci po roce 1918 si částečně udržely svoji etnickou a hlavně krojovou příbuznost až do období druhé světové války.

Teritoriálně dělíme Podluží na tři oblasti – jižní (dolní), severní (horní) a západní (charvátskou). Do západní části přiřazujeme tradiční národopisné obce Hlohovec, Poštornou, Charvátskou Novou Ves, Lednici, Starou Břeclav a Ladnou (samotné centrum města Břeclavi si udrželo svůj selský ráz a tím pádem i krojovou svébytnost jen do 70. let 19. století, kdy bylo tvrdě poněmčováno). K  renesanci podlužáckého kroje došlo v posledních desetiletích v Podivíně, kde prvky lidových zvyklostí byly v zásadní míře vždy ovlivňovány bohatým folklorním zázemím okolních obcí, hlavně Ladnou (původně Lanštorfem), se kterou Podivín tvoří a po celé generace tvořil společnou církevní farnost. Obrazový materiál z počátku 20. století ukazuje i shodný typ kroje jako v případě Ladné či Staré Břeclavi. Protože Podivín byl od nepaměti městským centrem navíc s početnou židovskou menšinou (trvalé židovské osídlení se zde datuje od 14. století), lidové zvyky a oděv udržovaly jen místní selské rody a služebná chasa z okolních obcí na Podluží. Vlastní konání hodů a ostatních folklorních obyčejů bylo v první polovinu 20. století závislé na aktivitě jednotlivých ročníků selských synků a na podpoře jejich rodiny; po druhé světové válce dochází k výraznému útlumu až umrtvení lidových zvyků. Většina badatelů proto i přes výše zmíněnou renesanci krojů Podivín do podlužácké národopisné oblasti stále nezařazuje.

Nejčastěji je za jádro a hlavní část regionu považováno jižní Podluží s následujícími obcemi: Lanžhot, Kostice, Tvrdonice, Moravská Nová Ves, Týnec a Hrušky. Do severního Podluží potom patří obce okresu Hodonín. A lze stručně konstatovat, že právě tato část se ustálila nejpozději (zejména pokud jde o vývoj lidového kroje) a k definitivnímu příklonu k podlužáckému regionu tu dochází až v 70. letech 19. století. Dnes sem zahrnujeme Dolní Bojanovice (jako přirozené národopisné centrum severního Podluží), Prušánky, Josefov, Starý Poddvorov, Lužice a Mikulčice spojené s dříve samostatnou obcí Těšice. Autorka sem zařazuje i nevelkou obec Nový Poddvorov, kde byl od poloviny 20. století systematicky zaváděn podlužácký kroj a zcela vytlačil a nahradil povětšinou již zanikající kroj hanácko-slovácký. Na pomezí severního a jižního Podluží se nachází obec Moravský Žižkov, částečně zařazovaná do regionu již ve 20. letech 20. století.  V současnosti svobodná chasa nosí slavnostní kroj sousedního Hanáckého Slovácka, vdané ženy si udržují oděv podlužácký.

Podluží se od ostatních částí Slovácka čili Moravského Slovenska odlišuje svébytným nářečím, tradicemi a krojem. Je to právě existence nezaměnitelného lidového kroje, která určuje rozsah dnešní oblasti Podluží. Atraktivnost až líbivost podlužáckého kroje, podpořená i výraznou hudební a taneční složkou lidové kultury popisované oblasti, za posledních sto dvacet let významně posunula hranice Podluží především dále na sever. Velmi důležité bylo převzetí tohoto kroje namísto původního mutěnicko-hovoranského v Dolních Bojanovicích, odkud se lidový oděv šířil dále do obcí tehdejšího císařského panství. Právě existence společného panství hrála nezanedbatelnou úlohu v rozvoji jednotného kroje (původní jádro a centrum Podluží se nacházelo na jihomoravském a dolnorakouském panství Lichtenštejnů), podobně jako spádovost vesnic pod jednotlivé farnosti. Vliv mělo i četné vzájemné přistěhovalectví.

V nedalekém Novém Poddvorově, spadajícím též do farnosti čejkovické, krojová obměna nastává až v 50. letech, kdy příslušnost k farnosti přestala, spolu se snižující se religiózností, hrát hlavní úlohu. Navíc v tomto případě bylo zavedení podlužáckého kroje do obce v souladu s folkloristickým programem hlavního zaměstnavatele většiny obyvatel vsi – Moravských naftových dolů Hodonín. 

Avšak i ty oblasti ležící severně od současných „hranic“ Podluží, které nepřevzaly celistvý podlužácký kroj, zaznamenaly alespoň částečné ovlivnění. A tak v současnosti můžeme vidět typické podlužácké červenice v Čejči, Hovoranech, Mutěnicích, Terezíně, Karlíně, Šardicích a ve ztenčené míře pronikají do těchto obcí i prvky podlužáckého kroje ženského.

Jistou zajímavostí je, že v již výše zmíněné obci Moravský Žižkov byl ještě na konci 19. století dvojí kroj, podlužácký a hanácko-slovácký.  Má svoji specifickou příčinu. Osada Žižkov byla založena v roce 1731 na popud inspektora lichtenštejského panství Jana Maxmiliána Žižky (od něhož také nová obec odvodila jméno) podél cesty vedoucí z Velkých Bílovic do Prušánek, ze které se odpojovala i cesta do sídla panství v Břeclavi. Nově založená obec tedy byla tedy dostupná z více stran a usazovalo se v ní obyvatelstvo jak z Břeclavi se svým krojem z Podluží, tak rodiny z Bílovic zachovávající si svůj kroj hanácko-slovácký. Poněvadž však byl Žižkov přifařen do Bílovic, přece jen zde kroj břeclavský ponenáhlu během 20. století až na výjimky v obci mizí.

Je také potřeba stručně se zmínit o faktu, jenž začíná být na území bývalého okresu Břeclav poměrně častý. Zejména v druhé polovině 90. let 20. století sílící snaha o oživení, zkvalitnění a snad i zatraktivnění života na vesnicích i v menších městečkách a také rostoucí potřeba dalšího rozvoje turistického ruchu regionu přivádí představitele obcí a mnohé tamní občany zapálené pro regionální historii nebo folklor k zakládání lidových souborů a „krúžků“, k slavení hodů a jiných lidových tradic. Platí to zejména pro obce s původně nepřevažujícím českým živlem, kde po roce 1945 došlo ke dramatické změně ve složení obyvatel. Nové dosídlovací skupiny lidí pocházely z nejrůznějších koutů poválečného Československa.

Teprve nyní, zhruba po padesáti letech, získávají mladší generace pocit starousedlictví a hledají společnou identitu. Pro rozvíjení nové folklorní tradice je samozřejmá potřeba „přihlásit se“ k nějaké již existující národopisné oblasti a kultuře a především převzít lidový oděv (byly i snahy a tendence o vytváření zcela nového kroje, nebo sestaveného z různých typů krojů, což se naštěstí nepodařilo dotáhnout do konce). Tady se naplno projevila již uvedená atraktivita a přitažlivost Podluží, která způsobila téměř výsadní přejímání podlužáckého kroje i přes poměrně velkou finanční nákladnost při jeho pořizování. A tak kroj z Podluží dnes můžeme vidět na hodech a při jiných národopisných akcích ve Valticích, v Bulharech či Dolních Dunajovicích. 

Na závěr tohoto pojednání bych se ráda alespoň stručně zmínila o zajímavém dělení a vymezení Podluží, jak je cítí samotní obyvatelé regionu a jak jsem je zaznamenala při výzkumu v terénu. Asi nejdéle se určitá odtažitost od pojmu Podluží udržuje v charvátské části regionu, zejména u starousedlíků nad 75 let. Sami sebe nazývají Slováky (přetrvávající vliv staršího označení pro Slovácko – Moravské Slovensko), což zachytily národopisné studie a beletristické práce z tohoto prostředí již na přelomu 19. a 20. století. Dodnes se používá k rozlišení skutečnosti, zda dotyčná jde v kroji, nebo ne, slovní spojení „ide za Slovenku“ či naopak „ide za paničku“ (tedy v nekrojovém oblečení). V Poštorné a Charvátské Nové Vsi pak ještě nejstarší pamětníci k označení osob nosících lidový kroj používají starý termín „krobóti“, při čemž nerozlišují, zda se jedná o kroj podlužácký či charvátský. Za pravé Podluží bylo obyvateli těchto obcí pokládáno jižní (dolní) Podluží, zahrnující Lanžhot, Kostice, Tvrdonice, Hrušky, Moravskou Novou Ves a Týnec – opět v terénu často opakované „vzal si Podlužačku z Kostic, Tvrdonic…“. Dále k němu přiřazovali i některé obce severního (horního) Podluží, a to Prušánky, Josefov a Dolní Bojanovice.

Nejvíce identicky se s pojmem Podluží cítí být spojeni obyvatelé jižní Podluží, kteří vždy pociťovali jistou odlišnost od charvátské části regionu, ale naopak sem navíc zahrnovali téměř celé sousední severní Podluží. Výjimku tvořila a v určitém smyslu dodnes tvoří velmi rázovitá obec (nyní již město) Lanžhot, která si zachovává specifickou krojovou variantu, nářečí i zvyky a jež se vždy vědomě vydělovala od ostatních vesnic.

Lednický kroj
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
  • © Okrašlovací spolek Lednice
    (webové stránky lednickykroj.cz)
  • © PhDr. Alena Káňová (texty)
  • Jakékoliv užití obsahu, včetně převzetí článků je bez souhlasu autorů zapovězeno.
  • Web vytvořil pixelhouse.cz
Lednický kroj