Relativně dobrou sousedskou shodu mezi příslušníky obou lednických národností – Čechů a Němců – z první poloviny 19. století vystřídala doba národnostních bojů. A byl hlavně hospodářský tlak, který posiloval německou část obyvatelstva v městečku. K tomu se postupně přidával i rozvíjející se místní spolkový život. Prosazující se německý nacionalismus vedl na konci 19. století k oslabování zdejší české menšiny. Opět si připomeňme situaci vypjatým dobovým patosem: „Úcta k rodičům poklesla nebo úplně vymizela a synek či dcerka styděli se za to, že rodiče mluví česky a neumějí německy, poněvadž zde dosud panuje všeobecný názor, že řeč inteligentů jest – německá, kdežto česky se mluví jen na služky, ještě dnes zaměstnanci Liechtenštejnovi říkají, že každý inteligent se pozná, jak promluví. Není v Lednici řídkým zjevem, že děti mluví s rodiči německy a tito jim odpovídají česky. Aby i rázovitý slovácký kroj zmizel z ulic lednických, vrhli se i na ten. Chcete-li chodit mezi lidi, nechte toto doma ukazujíce na kroj říkali Slovákům. Dodnes s oblibou používají frázi: Haltʹ Maul, Krobot, bist kein Mensch. Jest docela samozřejmé, že Slovák se cítí ponížen, zesměšněn, a není divu, že v krátké době ukládaly maminky drahocenný slovácký kroj do malovaných truhlic na půdu a v mnohé té truhle byste jej ještě dnes našli, ovšem dobře ukrytý, aby nemohl být někomu svědectvím, že v mládí jej nosil hospodář tohoto domu. Nejen za kroj a řeč, ale i za slovácký zevnějšek svých příbytků začali se naši lidé stydět, takže v krátké době zmizely ty pěkné zahrádky, které činí slovácké dědiny jihomoravské tak malebné a útulné. Smutný jest např. pohled na Dolní ulici, která svým uspořádáním a typickou architekturou jednotlivých domků nezapře dosud svůj původ. Holé zdi domků bez zahrádek, po níž možno jen stopy nalézti v sešlapané hlíně, trapně vzhlížejí do návsi. Německý hovor z nich nyní zaznívá a nelze vylíčiti dojmu, jakým působí na citlivého našince procházka touto ulicí…“
K zostření národnostních vztahů došlo po vypuknutí první světové války. Německý nacionalismus na jižní Moravě se svým centrem v Mikulově právě v těchto letech kulminoval. Lednická radnice i radikální němečtí obyvatelé obce přivítali válku s nadšením, neboť věřili v brzké vítězství rakouských a německých zbraní. Čtyři válečná léta však přinesla jen stále se zhoršující hospodářskou situaci a zhroucení rakouského válečného hospodářství. I na zemědělsky bohaté a úrodné jižní Moravě byl pociťován citelný nedostatek potravin, jejichž ceny navíc neustále stoupaly. Kromě nedostatku potravin byla katastrofální situace i v zásobování dalšími životními potřebami, jako například uhlím, svíčkami, petrolejem, a přidaly se rovněž stále se zvyšující náklady na dřevo a uhlí. I přes snahu německých politických stran na jižní Moravě vyhlásit zde vlastní německou provincii a přihlásit se k Německému Rakousku se nakonec i tato národnostně vyhraněná oblast stala součástí nové Československé republiky.
Český aspekt v Lednici byl výrazně posílen po roce 1918, kdy se nově do českých rukou dostávaly pozemky. V roce 1919 byla také slavnostně otevřena menšinová česká škola. Relativně prosperující a klidná byla 20. léta a počátek 30. let. Vedle sebe pokračoval i lidový život české a německé společnosti. Původní zvykosloví se ovšem udržovalo stále obtížněji, na české straně tradici uchovávalo jen několik původních selských rodin a Lednice se v průběhu první republiky v mapách etnografického regionu Podluží neobjevovala. Nicméně z tradičních zvyklostí a obyčejů se stále slavily fašank (masopust), velikonoční pochůzky i chlapecké hrkání nahrazující utichlé kostelní zvony, hody, náboženská a prosebná procesí, sklizňové oslavy či zvyky vánoční. V této době však již nedochází ke krojovaným svatbám, které se tehdy ještě udržují v okolních podlužáckých obcích – Hlohovci, Charvátské Nové Vsi či Poštorné.
Hospodářská krize a poslední předválečná léta opět zhoršily nejen kvalitu života v obci, ale znovu a naposledy zažehly česko-německé národnostní spory. Jednoznačným viníkem je opětovná radikalizace velké části lednických Němců a vznik nové nacionálně zaměřené německé strany SHF (Sudetoněmecká vlastenecká fronta), přejmenovaná v roce 1935 Konrádem Henleinem na SdP (Sudetoněmecká strana). V obci měla výraznou podporu a rok 1938 se již celý nesl ve znamení fašistických provokací. Druhá světová válka znamenala definitivní konec staleté existence Němců v Lednici.
V letech 1945 až 1950 se složení lednického obyvatelstva výrazně změnilo. To vše se samozřejmě podepisuje na novodobém poválečném vývoji lidové kultury. S neexistencí německých obyvatel zanikají jejich lidové tradice a nové impulzy naopak přináší české obyvatelstvo, jež sem přesídlilo z okolních obcí a regionů. Ostatně posilu pro český živel znamenal již příchod několika podlužáckých rodin z Kostic a Mikulčic, které získaly pozemky při částečné parcelaci lichtenštejnského velkostatku po první světové válce. Příchod většinou tradičních rodin se silnou vazbou na lidové prostředí z regionu Podluží položil základ poválečného národopisného vývoje v Lednici. Rodiny ponejvíce pocházely z Břeclavi, Lanžhota, Kostic, Tvrdonic, Podivína, Mikulčic, Dolních Bojanovic, ale i z Velkých Bílovic či vzdálenějších Šardic a obcí severního Slovácka. Na jedné straně to znamenalo „záchranu“ samotné existence tradiční lidové kultury, na stranu druhou to přineslo určitou disproporci ve vývoji lidového oděvu (podrobněji v kapitole lidový oděv).
