Lednice – lidové prostředí

Charvátský vliv

Druhá polovina 16. století přinesla mj. do střední Evropy i exodus Chorvatů prchajících před tureckými výboji na Balkánském poloostrově, který ve zmenšené míře pokračoval i v první polovině století následujícího. Výsledkem bylo osídlení západní části Maďarska, Rakouska (dnes spolková republika Burgenland), jižního Slovensko a jižní Moravy. Chorvaté osídlovali jak staré vesnice, které v době válek 14. a 15. století zanikly, tak se usazovali i v obcích tehdy existujících. Majiteli příslušných panství byli vždy vítáni či přímo pozváni. Chorvatská kolonizace dosáhla svého vrcholu v polovině 17. století, kdy na jižní Moravě existovalo 9 zcela chorvatských obcí a dalších 5 mělo významnou chorvatskou menšinu. Pro tuto menšinu se postupně v průběhu 20. století ustálilo pojmenování Charváté, které budeme dále v textu používat.

Historickou zkratkou se dostaneme do 19. století, kde již nalezneme jen dvě větší charvátské kolonie. Jedna se nacházela na panství drnholeckém a šlo o obce Dobré Pole (Gutenfeld), Jevišovku (do roku 1949 Frélichov, Frielištof, Fröllersdorf) a Nový Přerov (Nova Prerava, Neu Prerau).  To byli tzv. moravští Charváté. Druhá se nacházela na panství valtickém a až do roku 1920 náležela do Dolních Rakous. Tvořil ji Hlohovec (Bischofswarth ), Charvátská Nová Ves (Ober-Themenau) a Poštorná (Unter-Themenau). Připojením k Československu získala západní (charvátská) část Podluží důležitý zdroj autentického folkloru, což bylo důležité i pro národopisný vývoj Lednice ve 20. století.

Počeštění dvou posledně jmenovaných obcí se pravděpodobně uskutečnilo do konce 18. století, neboť již ve 40. letech 19. století obyvatelstvo užívalo jen českého jazyka a po charvátském původu kromě příjmení zbylo málo stop (částečně odlišný dialekt a nářeční výrazy). Déle se původní jazyk udržel v Hlohovci. Právě neobyčejně zajímavé národopisné prostředí Hlohovce přitahovalo do obce četné badatele, národopisné pracovníky i spisovatele. Nadšení z vlastních poznatků i cenné informace a postřehy přinesli ve svých spisech např. Jan Herben či Vilém Mrštík. Specifičnost hlohoveckého prostředí zaznamenala i spisovatelka Kamila Sojková ve své prvotině „Lohovecké děti“ (1922). Zatímco ještě Alois V. Šembera, český historik a filolog, ve 40. letech 19. století zjišťuje v Hlohovci společné soužití Charvátů a Slováků a zaznamenává plnohodnotné používání charvátského jazyka asi u 20 osob, zcela jiné poznatky získávají badatelé koncem století. Před Národopisnou výstavou českoslovanskou v roce 1895 věnoval pozornost dolnorakouským Charvátům Josef Karásek. Jak sám popisuje, „zajásal“, když mu Hlohovečtí představili stařečka Jakofa Drobiliče (69 let), jednoho z posledních obyvatel ještě plynně hovořícího charvátsky. Ten se smutkem zmiňuje skutečnost, že mladí umí mluvit svým rodným jazykem jen povrchně, nedovedou charvátsky zpívat ani se modlit. 

Stopy charvátského osídlení nacházíme i v samotné Lednici. Lednické panství jednak leželo v blízkosti drnholeckého a se sousedním panstvím valtickým mělo společnou vrchnost, pány z Lichtenštejna. V soupise jmen lednického obyvatelstva z let 1567–1592 nacházíme vedle 47 českých i 60 charvátských (z celkového počtu 500 známých jmen). Historik Adolf Turek, přední znalec problematiky charvátských dějin na našem území, předpokládá, že Charváti přicházeli do Lednice patrně vlivem rodinných svazků mezi poddanými na jednotlivých lichtenštejnských držbách. Nevylučuje ani jejich usazení v době, kdy Lednicko držela Kateřina Batthyani, neboť na západouherských statcích této rodiny byli Charváti prokazatelně usazeni. Každopádně charvátská jména v Lednici zůstávala, jakožto i rodinná propojení s příbuznými v Hlohovci, Poštorné či Charvátské Nové Vsi. V poněmčené formě je tak nacházíme i na přelomu 19. a 20. století (Radkowitsch, Fabitschowitsch, Iwantschitsch, Gertschitz apod.).

Zatímco příchod, osídlování a další vývoj charvátské menšiny na Moravě a v Dolních Rakousích jsou poměrně známá a historiky dobře zpracovaná fakta, dodnes ne zcela vyřešenou otázkou je vliv charvátské kultury na národopisný region Podluží. První vědečtější zájem o lidovou kulturu na jihu Moravy začíná na přelomu 18. a 19. století, tedy více než 200 let po příchodu Charvátů z původní vlasti. Z doby jejich usazování se na novém území tak nemáme sbírkový ani obrazový materiál. Velmi zjednodušeně se dá konstatovat, že starší odborná literatura a badatelé téměř jednoznačně hovořili o závislosti podlužácké kultury na charvátské. Lednický rodák Josef A. Zeman dokonce považoval pravděpodobný původ všech Podlužáků za chorvatský a jejich pravlast hledal v jadranském Chorvatsku. Nejvíce se teorie o závislosti projevily v otázce původu lidového oděvu, který měl být na Podluží zcela přejat od Charvátů. Během 20. století dochází k vědecky kritickému pohledu na danou problematiku a odbornému zhodnocení nových poznatků. Objevují se však i zcela opačné názory, odmítající téměř jakýkoliv charvátský vliv na podlužáckou kulturu. Na závěr můžeme konstatovat, že současná teorie sice nepřiznává charvátskému lidovému kroji vůdčí podíl na vzniku a vývoji kroje podlužáckého, ale objasňuje a upřesňuje vliv charvátské kultury na podlužáckém zvykosloví, písních a tancích.

Několik staletí trvající existence charvátské menšiny na jižní Moravě však přinesla i jeden důležitý fenomén. Pro německé obyvatelstvo i první německé badatele a topografy splývalo obojí slovanské etnikum v jedno a začali je hromadně označovat za „Krobóty“ (Kroboten). Toto pojmenování postupně dostávalo i posměšný nádech. Udrželo se též ve výrazivu samotných Podlužáků, jak uvidíme v kapitole Národopisný region Podluží.

Lednický kroj
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
  • © Okrašlovací spolek Lednice
    (webové stránky lednickykroj.cz)
  • © PhDr. Alena Káňová (texty)
  • Jakékoliv užití obsahu, včetně převzetí článků je bez souhlasu autorů zapovězeno.
  • Web vytvořil pixelhouse.cz
Lednický kroj