Letní a podzimní cyklus

Svatodušní svátky – letnice

Svátky letního slunovratu, lidově zvané letnice, se v průběhu vývoje propojily s křesťanskými

Svatodušními svátky. Ty slaví římskokatolická církev na památku seslání Ducha svatého padesátý den po Božím hodu velikonočním a deset dnů po Nanebevstoupení Páně. Řecky se svátek nazývá pentekosté – padesátnice a kněz slouží mši svatou v červeném rouchu na památku ohnivých jazyků, v jejichž podobě sestoupil Duch svatý na apoštoly. V datu jsou to svátky pohyblivé. Časově jsou ještě vázány na kalendář Velikonoc; z náboženského hlediska jsou jejich vyvrcholením. V těchto dnech také nejčastěji uděluje biskup mladým lidem svátost biřmování (uvádí již pokřtěné dále do křesťanského života). Až do 2. vatikánského koncilu (ten se konal v letech 1962–1965) se svatodušní svátky slavily dva dny, v neděli a pondělí.

V lidovém prostředí se slavilo „pod zeleným“. V sobotu večer se ozdobil celý dům vně i uvnitř lipovými větvemi, jejichž ratolesti byly zastrkávány do střechy pod okap, do rámů dveří a oken, za trámy a svaté obrázky apod. Obsah tohoto dávného obyčeje byl již počátkem 20. století lidem ne zcela srozumitelný, ale poměrně dlouho se ještě udržela víra, že takto vykonané úkony ochraňují domy od zlých duchů a všelijakého neštěstí. Dodnes se udržel význam nedělní slavnostní bohoslužby v liturgickém kalendáři věřících.

V pondělí svatodušní bývalo na Moravě zvykem „hledati (voditi) krála“, do dnešní doby přežil tento obyčej (mylně se traduje jeho základ v historické události 15. století v době uhersko-českých válek) pod názvem „jízda králů“ na Kyjovsku, Hradišťsku a Uherskobrodsku. „Král“ je hodně mladý chlapec ve věku kolem deseti let, to proto, že v symbolice obřadu je zakotvena povinnost být panicem. Dopoledne před obřadem ho matka a další členky rodiny oblečou – přes kalhoty a košili mu navléknou ženský kroj a na hlavu dostane korunu s bohatým pentlením. Závět oblékacího ceremoniálu představuje vložení růže do úst mladého krále. Nesmí ji vyndat, nesmí po čas obřadu promluvit. Posazený na zdobeného koně jezdí po celé odpoledne se svojí mládeneckou družinou obcí. Je to oslava síly mládí a života.

Pro Podluží bylo typičtější obcházení „královniček“ – kdy děvčata svátečně oblečená jako družičky s vínkem na hlavě konala pochůzky po dědině a před každým domem zazpívala píseň. Za to obdržela nějaký dárek. Dochoval se popis takové obchůzky z Tvrdonic z 20. let minulého století. Tehdy tady „choďá děti po královnej“ v počtu čtyř větších děvčat nesoucích baldachýn (malovaný šátek uvázaný na čtyřech tyčích) a jedné bohatě vystrojené menší dívky jako královny. Ta má na hlavě věneček a poklekává u domu, kde její starší družky odříkávají a zpívají příslušné písně, např. „Královničko královna, tvůj král ťa volá, abys k němu išla, nebyla tak pyšná, sama jediná ...“  Ostatní děti kráčejí za nimi. Zpívané písně se v jednotlivých podlužáckých dědinách mírně lišily, někde také chodila královnička s rozčesanými vlasy a věnečkem na hlavě, druhý nesouc před sebou na dřevěném talíři. Zajímavý obyčej dnes místy přežívá jen díky folklorním souborům.

Hody

Závěr léta a podzim

Měsíce srpen a září patřily v liturgickém kalendáři k těm, kde se mísily náboženské a světské zvyky. V katolickém kalendáriu významné místo patří mariánským svátkům, v pracovním cyklu zemědělského obyvatelstva nastává doba sklizně a zpracování úrody. Oslavy sklizně, předání ozdobných věnců z obilí vrchnosti a následné pohoštění poddaných, jsou známy od středověku. V 19. století i v první polovině století následujícího se v modifikující podobě udržely na sedláckých usedlostech. Zakořeněný zvyk přetrval i počátky nového společenského zřízení, a tak se zakončení sklizně v podobě „dožínek“ udržovalo i v JZD a na školním statku. V tomto období také nejčastěji probíhaly svatební obřady, neboť úroda byla sklizena a bylo více času na radovánky. Navíc po sv. Kateřině nastává postní období a svatby byly téměř vyloučeny.

Hlavní událostí podzimu na Slovácku je vinobraní, kdy vinaři s rodinou, přáteli a dnes i brigádníky sklízejí nejtypičtější plodinu jižní Moravy – vinnou révu. Vinobraní vždy předcházel prastarý, ze středověku doložený zvyk, a to „zarážaní hory“. Viniční tratě byly slavnostně označeny vysokou tyčí, na jejímž vrcholu se upevnila kytice lučního kvítí. Obyčej zakazoval vstup do vinohradu všem těm, kteří zde neměli co pohledávat a vinice v těchto místech nevlastnili. Šlo výhradně o mužskou záležitost a dle starého horenského práva platily poměrně tvrdé tresty za jeho porušení – utětí nohy za vstup do cizího vinohradu, utětí ruky za natrhání nepříslušejících hroznů, dokonce byl nařízen a jak vyplývá ze starých protokolů hrdelních soudů, byl i vykonán nejeden trest absolutní.

Výjimka zákazu vstupu do vinohradu v tuto dobu platila jen pro nemocného člověka a těhotné ženy, které si směly natrhat tři střapce hroznů. Vrchní dozor nad vinicemi měl horný, volený z obecního výboru. Jemu podřízeni potom byli hotaři, placení hlídači vinic. V sobotu před „novou nedělí“ (první nedělí v měsíci září) se slavnostně zaráží hora, „od kteréžto doby lidem cizím, svého vinohradu nemajícím, do vinic vcházeti se nedovoluje“. Pokud horní hlava stojí (hotař ji skácí až po vinobraní), v sobotu odpoledne, ve dni sv. patronů a v den sv. Floriana nesmí nikdo na vinici pracovat. Zajímavé byly i další celoroční povinnosti hotařů: v čas postní se museli pomodlit v hoře růženec před sluncem východu a po slunci západu, na jména patronů vinic se postít a na Bílou sobotu s vodou právě posvěcenou horu obejít a pokropit ji.

Ještě po druhé světové válce se v Lednici udržoval zvyk taneční zábavy v Obecním domě či na vyzdobeném zámeckém nádvoří k příležitosti vinobraní. 

PhDr. Alena Káňová