Liturgický rok slovácké Lednice

Letní a podzimní cyklus

Svatodušní svátky letnice

Svátky letního slunovratu, lidově zvané letnice, se v průběhu vývoje propojily s křesťanskými

Svatodušními svátky. Ty slaví římskokatolická církev na památku seslání Ducha svatého padesátý den po Božím hodu velikonočním a deset dnů po Nanebevstoupení Páně. Řecky se svátek nazývá pentekosté – padesátnice a kněz slouží mši svatou v červeném rouchu na památku ohnivých jazyků, v jejichž podobě sestoupil Duch svatý na apoštoly. V datu jsou to svátky pohyblivé. Časově jsou ještě vázány na kalendář Velikonoc; z náboženského hlediska jsou jejich vyvrcholením. V těchto dnech také nejčastěji uděluje biskup mladým lidem svátost biřmování (uvádí již pokřtěné dále do křesťanského života). Až do 2. vatikánského koncilu (ten se konal v letech 1962–1965) se svatodušní svátky slavily dva dny, v neděli a pondělí.

V lidovém prostředí se slavilo „pod zeleným“. V sobotu večer se ozdobil celý dům vně i uvnitř lipovými větvemi, jejichž ratolesti byly zastrkávány do střechy pod okap, do rámů dveří a oken, za trámy a svaté obrázky apod. Obsah tohoto dávného obyčeje byl již počátkem 20. století lidem ne zcela srozumitelný, ale poměrně dlouho se ještě udržela víra, že takto vykonané úkony ochraňují domy od zlých duchů a všelijakého neštěstí. Dodnes se udržel význam nedělní slavnostní bohoslužby v liturgickém kalendáři věřících.

V pondělí svatodušní bývalo na Moravě zvykem „hledati (voditi) krála“, do dnešní doby přežil tento obyčej (mylně se traduje jeho základ v historické události 15. století v době uhersko-českých válek) pod názvem „jízda králů“ na Kyjovsku, Hradišťsku a Uherskobrodsku. „Král“ je hodně mladý chlapec ve věku kolem deseti let, to proto, že v symbolice obřadu je zakotvena povinnost být panicem. Dopoledne před obřadem ho matka a další členky rodiny oblečou – přes kalhoty a košili mu navléknou ženský kroj a na hlavu dostane korunu s bohatým pentlením. Závět oblékacího ceremoniálu představuje vložení růže do úst mladého krále. Nesmí ji vyndat, nesmí po čas obřadu promluvit. Posazený na zdobeného koně jezdí po celé odpoledne se svojí mládeneckou družinou obcí. Je to oslava síly mládí a života.

Pro Podluží bylo typičtější obcházení „královniček“ – kdy děvčata svátečně oblečená jako družičky s vínkem na hlavě konala pochůzky po dědině a před každým domem zazpívala píseň. Za to obdržela nějaký dárek. Dochoval se popis takové obchůzky z Tvrdonic z 20. let minulého století. Tehdy tady „choďá děti po královnej“ v počtu čtyř větších děvčat nesoucích baldachýn (malovaný šátek uvázaný na čtyřech tyčích) a jedné bohatě vystrojené menší dívky jako královny. Ta má na hlavě věneček a poklekává u domu, kde její starší družky odříkávají a zpívají příslušné písně, např. „Královničko královna, tvůj král ťa volá, abys k němu išla, nebyla tak pyšná, sama jediná ...“  Ostatní děti kráčejí za nimi. Zpívané písně se v jednotlivých podlužáckých dědinách mírně lišily, někde také chodila královnička s rozčesanými vlasy a věnečkem na hlavě, druhý nesouc před sebou na dřevěném talíři. Zajímavý obyčej dnes místy přežívá jen díky folklorním souborům.

Svátek sv. Jana Křtitele

Dva dny po letním slunovratu je v katolickém kalendáři svátek sv. Jana Křtitele. Tato významná osobnost církevních dějin dostala pro svůj svátek (24. června) právě čas, kdy se odpradávna uctívá nejen slunce ve své kulminaci, ale i jiné živly, především voda, s níž harmonuje jeho úděl „křtitele“ lidstva. V naší tradici je spojován se symbolikou očisty světa a do lidových zvyků pronikl jako patron času na prahu léta, spojující tajemství sil přírodních a lidských tužeb. Všechny magické praktiky tohoto dne, lépe noci, se zaštitují Janovým jménem: svatojánské ohně, svatojánské čarování s vodou a milostnou touhou, svatojánské kvítí – svatojánská noc.

Nejvíce rituálů se váže právě na noc, která předchází vlastnímu svátku. Tato noc je z hlediska jarních obyčejů ve své podstatě nejdůležitější. V čase slunovratu jde o skutečnou budoucnost, o to, jaký bude rok v jeho nosné, druhé polovině. K zdaru konání, hlavně u zemědělců, bylo třeba chránit sebe, rodinu, dům i okolí od zlých mocností, které, jak víme ze zákonů magie, vystupují v časech přelomů období z hlubin neznáma a mohou škodit. Je to noc čarodějnic. Zapalovaly se ohně pro očistné rituální přeskakování a pálení proutěných košťat, ale především se čarovalo.

Zvláštní význam mají ve svatojánském zvykosloví byliny, které byly v tu dobu sbírány k léčivým účelům vhledem k vegetačnímu vrcholu. Pověry o jejich čarovné moci byly rozšířeny a respektovány od středověku. Nejčastěji byl jmenován pelyněk černobýl (bylina svatého Jana), z něhož si účastníci obřadu pletli věnce na hlavu a pásy kolem těla jako magickou ochranu proti očním chorobám a proti bolestem zad. Podobného využití našel i sporýš (verbena). Věnce i pásy účastníci při odchodu domů odhazovali do ohně (s nimi symbolicky též bolest, nemoc a zlé kouzlo) nebo je odnášeli domů k dalším praktikám. Na Podluží ještě na počátku 20. století si dívky pomocí těchto věnců vyvolávaly podobu budoucího manžela ve snu (věnec byl kladen pod polštář) a odhadovaly pravděpodobnost sňatku (věnec byl vhozen do vodního toku). Doložené je i užívání odvaru z černobýlu proti očarování krav. K dalším oblíbeným čarovným kvítím patřila třezalka, kořen kapradiny, blín černý, jalovec, ale také mystická flóra jako květ kapradí. Právě jemu (údajně rozkvétá na jednu hodinu v roce o půlnoci) byla našimi předky připisována schopnost otevírat poklady, činit neviditelným, rozumět řeči zvířat, zajistit štěstí apod. Ovšem byla zde různá tabu, sloužící k podpoře tohoto rituálu: sbírat mohla pouze panna, bylin se mohla dotýkat jen rukou obalenou v bílém šátku a měla zapovězeno při sběru mluvit.

K velmi starým magickým praktikám patřily i obchůzky žen v produktivním věku, které oděny do koutních plachet křížem krážem procházely obilnými lány, aby obilí tzv. zarodilo a neuškodily mu zlé síly. K tomuto svátku se také vztahuje poetické pojmenování pro světlušky – svatojánští broučci.

Hody

Závěr léta a podzim

Měsíce srpen a září patřily v liturgickém kalendáři k těm, kde se mísily náboženské a světské zvyky. V katolickém kalendáriu významné místo patří mariánským svátkům, v pracovním cyklu zemědělského obyvatelstva nastává doba sklizně a zpracování úrody. Oslavy sklizně, předání ozdobných věnců z obilí vrchnosti a následné pohoštění poddaných, jsou známy od středověku. V 19. století i v první polovině století následujícího se v modifikující podobě udržely na sedláckých usedlostech. Zakořeněný zvyk přetrval i počátky nového společenského zřízení, a tak se zakončení sklizně v podobě „dožínek“ udržovalo i v JZD a na školním statku. V tomto období také nejčastěji probíhaly svatební obřady, neboť úroda byla sklizena a bylo více času na radovánky. Navíc po sv. Kateřině nastává postní období a svatby byly téměř vyloučeny.

Hlavní událostí podzimu na Slovácku je vinobraní, kdy vinaři s rodinou, přáteli a dnes i brigádníky sklízejí nejtypičtější plodinu jižní Moravy – vinnou révu. Vinobraní vždy předcházel prastarý, ze středověku doložený zvyk, a to „zarážaní hory“. Viniční tratě byly slavnostně označeny vysokou tyčí, na jejímž vrcholu se upevnila kytice lučního kvítí. Obyčej zakazoval vstup do vinohradu všem těm, kteří zde neměli co pohledávat a vinice v těchto místech nevlastnili. Šlo výhradně o mužskou záležitost a dle starého horenského práva platily poměrně tvrdé tresty za jeho porušení – utětí nohy za vstup do cizího vinohradu, utětí ruky za natrhání nepříslušejících hroznů, dokonce byl nařízen a jak vyplývá ze starých protokolů hrdelních soudů, byl i vykonán nejeden trest absolutní.

Výjimka zákazu vstupu do vinohradu v tuto dobu platila jen pro nemocného člověka a těhotné ženy, které si směly natrhat tři střapce hroznů. Vrchní dozor nad vinicemi měl horný, volený z obecního výboru. Jemu podřízeni potom byli hotaři, placení hlídači vinic. V sobotu před „novou nedělí“ (první nedělí v měsíci září) se slavnostně zaráží hora, „od kteréžto doby lidem cizím, svého vinohradu nemajícím, do vinic vcházeti se nedovoluje“. Pokud horní hlava stojí (hotař ji skácí až po vinobraní), v sobotu odpoledne, ve dni sv. patronů a v den sv. Floriana nesmí nikdo na vinici pracovat. Zajímavé byly i další celoroční povinnosti hotařů: v čas postní se museli pomodlit v hoře růženec před sluncem východu a po slunci západu, na jména patronů vinic se postít a na Bílou sobotu s vodou právě posvěcenou horu obejít a pokropit ji.

Ještě po druhé světové válce se v Lednici udržoval zvyk taneční zábavy v Obecním domě či na vyzdobeném zámeckém nádvoří k příležitosti vinobraní. 

PhDr. Alena Káňová

Lednický kroj
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
  • © Okrašlovací spolek Lednice
    (webové stránky lednickykroj.cz)
  • © PhDr. Alena Káňová (texty)
  • Jakékoliv užití obsahu, včetně převzetí článků je bez souhlasu autorů zapovězeno.
  • Web vytvořil pixelhouse.cz
Lednický kroj