Liturgický rok slovácké Lednice

Od adventu po Tři krále

4. prosince má svátek sv. Barbora jedna z nejoblíbenějších světic, patronka horníků, sedláků, pokrývačů, slévačů a zedníků. Pro svoji křesťanskou víru byla odsouzena, mučena a vlastním otcem (bohatým kupcem z turecké Nikomédie) sťata. V předvečer jejího svátku chodila po vesnicích děvčata v bílých šatech a v domácnostech napomínala malé děti ke zbožnosti dávajíce jim líbat křížek. Hodné potom odměňovala cukrovými srdíčky od křesťanské mučednice, zlobivé vyšlehala březovou metličkou (zvyk doložen ještě v meziválečném období). Říkalo se, že tyto „barborky“ spouští z nebe po zlatém provaze nebo žebříku svatý Petr.

Svátky sv. Barbory a sv. Ondřeje byly odpradávna velmi vhodné pro věštění o lásce a manželství. Hlavně dívky se v tuto dobu chtěly dozvídat, zda se do roka vdají a jaký bude případný nastávající. Tak se třeba nosilo dříví do kuchyně, pak se spočítala polínka a sudý počet polen označoval svobodného mládence, lichý vdovce. Podobně se dívky dívaly do vody v díži nebo ve studni, aby zahlédly tvář nastávajícího. Obyčejem hojně dodnes dodržovaným je trhání ovocných, zejména třešňových větviček, jež pak o Vánocích rozkvétají. Dívky věří, že pokud opravdu rozkvetou, dostane se jim ženicha. Tradiční třešňové a višňové větévky mohou být dnes doplněny snítky zlatice, meruňky či broskve, jívy i lísky, vilínu, lýkovce, meruzalky a těm šikovnějším možná vykvete i šeřík. Větvičky k rychlení namočíme na několik hodin do vody teplé 35 ° C a pak je postavíme do chladnější místnosti. Dostojíme tak tradici a zároveň získáme i velmi originální výzdobu vánočního stolování.

Dosud nejzachovalejší zvyky předvánočního, adventního času jsou spojeny se svátkem sv. Mikuláše (dobrosrdečného a laskavého biskupa z maloasijské Myry) 6. prosince. To v předvečer prý stačilo za soumraku nastavit ucho k zemi, abyste zaslechli „kopytnický tanec“ s chystáním pytlů na neposlušné děti. Najednou se objevili čerti, chundelatí s obrácenými „kožuchy“ a rohatými rudými maskami a zdaleka řinčeli řetězy. Mikuláš je většinou nechával za dveřmi (jen těm neposlušným naháněli hrůzu v síni) a sám rozdával dětem jablíčka, sušené trnky, oříšky, ale hlavně množství pražených dyňových jader. Teprve po první světové válce se v nadílce objevují i sladké cukrářské výrobky či drobné dárečky. Po obdarování Mikuláš zazvonil zvonečkem a šel dále. Děti však ještě ráno mohly najít za oknem nějaké dobroty na talíři, misce, v punčoše a botě, ta ale musela být řádně naleštěná.

Dříve hojně udržovaným zvykem bylo i chození „lucek“ v den svátku sv. Lucie 13. prosince,

křesťanské panny a mučednice z italských Syrakus, patronky slepců, nemocných dětí, kajících se nevěstek, sklářů, švadlen, písařů a notářů. V tento den bylo zapovězeno předení lnu a dívky oblečeny v bílé plachetky chodily po domech a vrbovými proutky nebo „vařajkami“ klepaly po prstech nepořádné hospodyně a špatné přadleny. Tyto podlužácké lucky bývaly strašidelné – ze zamoučeného obličeje trčely řepné nebo dýňové zuby a ještě její výšku prodlužoval hrotek na hlavě. Někdy však ukázaly i přívětivější tvář, to když děti podarovaly jablíčky a hospodáře slivovicí. Z mnoha původních adventních pranostik se dodnes dochovaly jen některé – „O svaté Barboře ležívá sníh na dvoře. Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí a len“.

Na Štědrý den se držel půst, oběd se nevařil, dospělí posnídali jen trochu cikorkové kávy a děti se těšily, že uvidí zlatého „baránka“. Celý den byl ve znamení přípravy na večer, ale i na ostatní vánoční sváteční dny. Hospodář nachystal krmení pro svá domácí zvířata na celé svátky, před štědrovečerní hostinou je sám obešel a podělil je: koním dal klásky kukuřice a starý chléb, kravám mrkev, slepicím vařenou fazoli a prasatům různé zbytky na přilepšenou. To aby i zvířata věděla, že jsou Vánoce.

Vánoční stromeček jako „panský“ zvyk, který se do Čech dostal na počátku 19. století, se na Slovácku začíná objevovat až zhruba o sto let později, ale ve větším měřítku se tu v rolnických domácnostech strojí teprve v období meziválečném. Jeho zdobení bylo ve srovnání s dneškem velmi prosté, přesto však působivé. Rozzářil se panenskými jablíčky, ořechy zabalenými do lesklých papírků a voněl drobným cukrovím ve tvaru hvězdiček, koleček a různých zvířátek. I dárků bylo pod stromečkem o dost méně než v současnosti. Pouze děti z  bohatších rodin se mohly radovat z několika hraček, nového oblečení, popř. perníkového koně, zato v rodinách chalupníků Ježíšek naděloval poskrovnu: hadrové panenky ušité maminkou, dřevěné figurky vyřezané stařečkem nebo „habána“ (ze staré hadry zhotovený míč, na povrchu pěkně dokulata barevně v proužcích vyšitý řetízkovým stehem). Co na Slovácku ve srovnání s jinými národopisnými oblastmi chybělo, byla hojnější tradice stavění betlémů. Jen v některých rodinách se rozložil kupovaný papírový „vlastenecký“ betlém Mikoláše Alše, občas se z těsta upekly figurky sv. Rodiny a darovníků, avšak klasických vyřezávaných dřevěných betlémů bylo minimum.

Štědrovečerní večeře, kdy s rodinou hospodáře sedávali i děvečky a pacholci, začínala s východem první hvězdy. Po společné modlitbě následovala samotná hostina. Pod stůl se ještě předtím rozložila otep slámy na paměť toho, že se na ní narodil Kristus, a na prostřeném bílém plátěném ubruse zase hospodyně nachystala na ošatky symboly dostatku (chléb, zrní a mouka), zdraví (med, česnek, petržel, cibule) či plodnosti (jablíčka). Tradičním štědrovečerním pokrmem byla polévka, nejčastěji „fazulová“, čočková, popř. i česneková, následovala obilná kaše s máslem a medem. Nejvíce se nejen děti těšily na „pukance“ sypané mákem a polévané máslem a medem. Dále se na slavnostním stole objevovaly vařené „krúžalky“ (sušené ovoce), v hliněné formě pečené těstové „bábečko“, opět posypané mákem (místo dnešní vánočky). Z masa se jen zřídka objevovala ryba, a to na kmíně, pečená v kamnech. Typická večeře současných svátků – rybí polévka, bramborový salát a smažená ryba – se stala součástí jídelníčku poprvé až koncem 30. let minulého století a plně zdomácněla teprve s postupným upadáním lidových zvyků a tradic v letech šedesátých.

Po večeři začala chasa střílet z pistolí a pušek na oslavu Páně, toto střílení sláblo kolem půlnoci, aby se znovu obnovilo ke čtvrté hodině ranní, kdy se lidé chystají na jitřní mši. Půlnoční mše např. v letech před 1. světovou válkou nebývaly – na Podluží při nich totiž docházelo k častým krádežím koní a řady věcí z domácností, odkud lidé odešli do kostela. Zloději prý byli Uhři, kteří koně potom prodávali v Uhrách na jarmarcích. Mezi střílením se ozývalo koledování dětí, jež chodily po domech a do svázaného šátku ukládaly vykoledované dobroty. Nezapomenutelným okamžikem bylo po osmé hodině večerní troubení obecních pastýřů a hotařů na roh; kromě toho ještě práskali biči – „kocary“. Za celoroční práci dostávali od hospodářů výslužku v podobě vánoček, drobného pečiva, vína i „gořalky“, od bohatších sedláků obdrželi též něco málo peněz na ošacení. Tak „živo“ jako o této noci nebývalo v dědinách snad po celý rok.

Od Božího hodu vánočního po Hromnice

Boží hod vánoční uplynul klidněji, nebylo zvykem chodit na návštěvy. Zato 26. prosince na sv. Štěpána (ohnivý kazatel a první mučedník za křesťanskou víru, patron koní a kočích) vesnice opět ožila. Po slavnostní bohoslužbě pacholci ukončovali služby u jedněch sedláků a nastupovali na nová místa (odtud rčení Na Štěpána není pána). Malým chlapcům hrozily v ten den matky, že nebudou-li hodní, upečou jim koláč a mohou jít pryč z domu. Vztahovalo se to k obyčeji, že odcházející ze služby dostali veliký koláč, na kterém byly různé ozdoby z pečiva a který, ovázaný barevnými stužkami, se zavěsil na hůl. To ženatí chlapi v hospodě si pochvalovali, že „zůstanou na starém“. Děvečky vystupovaly ze služby až na Nový rok a obdržely od hospodyní nové šaty a roční plat (např. 160 korun v roce 1910). Na sv. Štěpána večer míval obecní výbor schůzi, v níž se volil policajt, hotaři, ponocný a pastýři. V hospodě volila také svobodná chasa (v Hlohovci až na Tři krále), a to nového stárka pro hody v následujícím roce a poté následovala první pokateřinská zábava, při níž měl nově zvolený stárek označený opentleným „předkem“ své sólo.

Svěcení vína připadlo na svátek sv. Jana Evangelisty 27. prosince. Podle jedné z mnoha legend mu pohané podali otrávené víno, aby vyzkoušeli sílu jeho křesťanské víry, a on je vypil, aniž by mu uškodilo.

28. prosinec – Mláďátka betlémská. Svátek je památkou na ukrutný čin židovského krále Heroda, který údajně nechal vyvraždit všechny betlémské chlapce do věku dvou let v domnění, že mezi nimi bude i nedávno narozený Ježíš. Poprvé se tento svátek objevil v církevním kalendáři severoafrického města Kartága v roce 505. Ženy, které přišly o dítě, zapalovaly v tento den svíčky, aby se jeho dušička mohla v teple plamínku ohřát. Hospodyně nesměly prát – prádlo by se máchalo v nevinné krvi mláďátek, a ženy by za trest chodily celý rok „ucourané“ – a vztahovat ruku na dítě, neboť by byly ve stáří nešťastné. Zato od toho dne mohly opět příst.

31. prosinec – sv. Silvestr. Tento světec se narodil koncem 3. století v Římě a stál v čele křesťanské církve za panování císaře Konstantina Velikého a dle legendy pokřtil nejen panovníka, ale i jeho matku Helenu. Zemřel roku 335 a je pokládán za patrona dobré úrody a krmiv, jakož i za ochránce domácích zvířat.

Na Nový rok připadá svátek Obřezání Páně (osmý den po narození chlapce se podle starozákonní tradice uskutečnila jeho obřízka, spojená i s obřadem pojmenování dítěte). Vyznačoval se půstem, modlitbou, rozjímáním nebo náboženskou poutí. Křest Páně (první neděle po 6. lednu) uzavíral celý vánoční liturgický cyklus, v lidovém prostředí západního křesťanství se 6. ledna slaví svátek sv. Tří králů spojený s psaním písmen K + M + B a příslušného letopočtu svěcenou křídou na dveře či okenní rám, a to z důvodu ochrany a požehnání domácnosti. S příchodem jezuitů do Čech je spojena tradice tříkrálových divadelních představení, z nichž se časem vyvinul zvyk posledního vánočního koledování.

Již mimo vánoční cyklus, ale v povědomí lidí s ním přesto pevně spjatý, je svátek Očišťování Panny Marie a Uvedení Páně do chrámu dne 2. února (v našem prostředí lidově nazýván Hromnice). Lidé si přinášeli do kostela svíce k vysvěcení. Po požehnání je nesli v průvodu a potom pečlivě uchovávali doma, čímž dům chránili před blesky a úrodu před špatným počasím a letními bouřkami. Svíce „hromničky“ se dávaly do rukou i těžce nemocným a hořely rovněž vedle lože umírajících. V ten den bylo zapovězeno klít, žertovat a tancovat, někde nesměla vzít hospodyně do rukou jehlu, to by údajně přivolala blesky.

PhDr. Alena Káňová

Lednický kroj
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
  • © Okrašlovací spolek Lednice
    (webové stránky lednickykroj.cz)
  • © PhDr. Alena Káňová (texty)
  • Jakékoliv užití obsahu, včetně převzetí článků je bez souhlasu autorů zapovězeno.
  • Web vytvořil pixelhouse.cz
Lednický kroj