4. prosince má svátek sv. Barbora jedna z nejoblíbenějších světic, patronka horníků, sedláků, pokrývačů, slévačů a zedníků. Pro svoji křesťanskou víru byla odsouzena, mučena a vlastním otcem (bohatým kupcem z turecké Nikomédie) sťata. V předvečer jejího svátku chodila po vesnicích děvčata v bílých šatech a v domácnostech napomínala malé děti ke zbožnosti dávajíce jim líbat křížek. Hodné potom odměňovala cukrovými srdíčky od křesťanské mučednice, zlobivé vyšlehala březovou metličkou (zvyk doložen ještě v meziválečném období). Říkalo se, že tyto „barborky“ spouští z nebe po zlatém provaze nebo žebříku svatý Petr.
Svátky sv. Barbory a sv. Ondřeje byly odpradávna velmi vhodné pro věštění o lásce a manželství. Hlavně dívky se v tuto dobu chtěly dozvídat, zda se do roka vdají a jaký bude případný nastávající. Tak se třeba nosilo dříví do kuchyně, pak se spočítala polínka a sudý počet polen označoval svobodného mládence, lichý vdovce. Podobně se dívky dívaly do vody v díži nebo ve studni, aby zahlédly tvář nastávajícího. Obyčejem hojně dodnes dodržovaným je trhání ovocných, zejména třešňových větviček, jež pak o Vánocích rozkvétají. Dívky věří, že pokud opravdu rozkvetou, dostane se jim ženicha. Tradiční třešňové a višňové větévky mohou být dnes doplněny snítky zlatice, meruňky či broskve, jívy i lísky, vilínu, lýkovce, meruzalky a těm šikovnějším možná vykvete i šeřík. Větvičky k rychlení namočíme na několik hodin do vody teplé 35 ° C a pak je postavíme do chladnější místnosti. Dostojíme tak tradici a zároveň získáme i velmi originální výzdobu vánočního stolování.
Dosud nejzachovalejší zvyky předvánočního, adventního času jsou spojeny se svátkem sv. Mikuláše (dobrosrdečného a laskavého biskupa z maloasijské Myry) 6. prosince. To v předvečer prý stačilo za soumraku nastavit ucho k zemi, abyste zaslechli „kopytnický tanec“ s chystáním pytlů na neposlušné děti. Najednou se objevili čerti, chundelatí s obrácenými „kožuchy“ a rohatými rudými maskami a zdaleka řinčeli řetězy. Mikuláš je většinou nechával za dveřmi (jen těm neposlušným naháněli hrůzu v síni) a sám rozdával dětem jablíčka, sušené trnky, oříšky, ale hlavně množství pražených dyňových jader. Teprve po první světové válce se v nadílce objevují i sladké cukrářské výrobky či drobné dárečky. Po obdarování Mikuláš zazvonil zvonečkem a šel dále. Děti však ještě ráno mohly najít za oknem nějaké dobroty na talíři, misce, v punčoše a botě, ta ale musela být řádně naleštěná.
Dříve hojně udržovaným zvykem bylo i chození „lucek“ v den svátku sv. Lucie 13. prosince,
křesťanské panny a mučednice z italských Syrakus, patronky slepců, nemocných dětí, kajících se nevěstek, sklářů, švadlen, písařů a notářů. V tento den bylo zapovězeno předení lnu a dívky oblečeny v bílé plachetky chodily po domech a vrbovými proutky nebo „vařajkami“ klepaly po prstech nepořádné hospodyně a špatné přadleny. Tyto podlužácké lucky bývaly strašidelné – ze zamoučeného obličeje trčely řepné nebo dýňové zuby a ještě její výšku prodlužoval hrotek na hlavě. Někdy však ukázaly i přívětivější tvář, to když děti podarovaly jablíčky a hospodáře slivovicí. Z mnoha původních adventních pranostik se dodnes dochovaly jen některé – „O svaté Barboře ležívá sníh na dvoře. Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí a len“.
Na Štědrý den se držel půst, oběd se nevařil, dospělí posnídali jen trochu cikorkové kávy a děti se těšily, že uvidí zlatého „baránka“. Celý den byl ve znamení přípravy na večer, ale i na ostatní vánoční sváteční dny. Hospodář nachystal krmení pro svá domácí zvířata na celé svátky, před štědrovečerní hostinou je sám obešel a podělil je: koním dal klásky kukuřice a starý chléb, kravám mrkev, slepicím vařenou fazoli a prasatům různé zbytky na přilepšenou. To aby i zvířata věděla, že jsou Vánoce.
Vánoční stromeček jako „panský“ zvyk, který se do Čech dostal na počátku 19. století, se na Slovácku začíná objevovat až zhruba o sto let později, ale ve větším měřítku se tu v rolnických domácnostech strojí teprve v období meziválečném. Jeho zdobení bylo ve srovnání s dneškem velmi prosté, přesto však působivé. Rozzářil se panenskými jablíčky, ořechy zabalenými do lesklých papírků a voněl drobným cukrovím ve tvaru hvězdiček, koleček a různých zvířátek. I dárků bylo pod stromečkem o dost méně než v současnosti. Pouze děti z bohatších rodin se mohly radovat z několika hraček, nového oblečení, popř. perníkového koně, zato v rodinách chalupníků Ježíšek naděloval poskrovnu: hadrové panenky ušité maminkou, dřevěné figurky vyřezané stařečkem nebo „habána“ (ze staré hadry zhotovený míč, na povrchu pěkně dokulata barevně v proužcích vyšitý řetízkovým stehem). Co na Slovácku ve srovnání s jinými národopisnými oblastmi chybělo, byla hojnější tradice stavění betlémů. Jen v některých rodinách se rozložil kupovaný papírový „vlastenecký“ betlém Mikoláše Alše, občas se z těsta upekly figurky sv. Rodiny a darovníků, avšak klasických vyřezávaných dřevěných betlémů bylo minimum.
Štědrovečerní večeře, kdy s rodinou hospodáře sedávali i děvečky a pacholci, začínala s východem první hvězdy. Po společné modlitbě následovala samotná hostina. Pod stůl se ještě předtím rozložila otep slámy na paměť toho, že se na ní narodil Kristus, a na prostřeném bílém plátěném ubruse zase hospodyně nachystala na ošatky symboly dostatku (chléb, zrní a mouka), zdraví (med, česnek, petržel, cibule) či plodnosti (jablíčka). Tradičním štědrovečerním pokrmem byla polévka, nejčastěji „fazulová“, čočková, popř. i česneková, následovala obilná kaše s máslem a medem. Nejvíce se nejen děti těšily na „pukance“ sypané mákem a polévané máslem a medem. Dále se na slavnostním stole objevovaly vařené „krúžalky“ (sušené ovoce), v hliněné formě pečené těstové „bábečko“, opět posypané mákem (místo dnešní vánočky). Z masa se jen zřídka objevovala ryba, a to na kmíně, pečená v kamnech. Typická večeře současných svátků – rybí polévka, bramborový salát a smažená ryba – se stala součástí jídelníčku poprvé až koncem 30. let minulého století a plně zdomácněla teprve s postupným upadáním lidových zvyků a tradic v letech šedesátých.
Po večeři začala chasa střílet z pistolí a pušek na oslavu Páně, toto střílení sláblo kolem půlnoci, aby se znovu obnovilo ke čtvrté hodině ranní, kdy se lidé chystají na jitřní mši. Půlnoční mše např. v letech před 1. světovou válkou nebývaly – na Podluží při nich totiž docházelo k častým krádežím koní a řady věcí z domácností, odkud lidé odešli do kostela. Zloději prý byli Uhři, kteří koně potom prodávali v Uhrách na jarmarcích. Mezi střílením se ozývalo koledování dětí, jež chodily po domech a do svázaného šátku ukládaly vykoledované dobroty. Nezapomenutelným okamžikem bylo po osmé hodině večerní troubení obecních pastýřů a hotařů na roh; kromě toho ještě práskali biči – „kocary“. Za celoroční práci dostávali od hospodářů výslužku v podobě vánoček, drobného pečiva, vína i „gořalky“, od bohatších sedláků obdrželi též něco málo peněz na ošacení. Tak „živo“ jako o této noci nebývalo v dědinách snad po celý rok.
