Liturgický rok slovácké Lednice

Od fašanku do Božího Těla

Ostatkové období

Masopust neboli náš známý moravský fašank. V církevním roce se takto nazývá doba od sv. Tří králů do Popeleční středy a odjakživa to bývalo období svátků, svateb, zabíjaček a veselí, které vrcholilo zvláště v posledních třech dnech, tzv. ostatcích (masopustní neděle, pondělí a úterý). Podobně jako u jiných významných náboženských příležitostí i tyto slavnosti mají svůj původ v pohanství. Poukazují na hojně slavené římské svátky zvané saturnálie a luperkálie. Totožným prvkem z nich zůstává především přestrojování se lidí za „maškary“ a provozování „všelijakého bláznovství“, jak to označovali nejrůznější mravokárci již od středověku. Nicméně fašank si napevno získal své místo mezi lidovými tradicemi a přetrval i dlouhá desetiletí minulého režimu.

Ještě před sto lety na Podluží (i na celém Slovácku) bývalo zvykem, že v neděli a v pondělí u zábavy tančili svobodní, v úterý ženatí a vdané. Nejznámější byl pondělní průvod maškar, což byli v žertovných maskách převlečení svobodní chlapci, kteří doprovázeni gajdoši navštěvovali jednotlivá obydlí v obci a na šavle napichovali darované kusy slaniny, koblihy a další pochoutky. Nosívali s sebou též pytle, do nichž jim lidé sypali obilí. To pak prodali, aby byly peníze na zábavu. Masky se symbolickými významy představovaly nejčastěji medvědáře, smrt, žida, turecké motivy, zbojníky a v době meziválečné se přidávaly převleky za „kozu“, „koňa“, „babu“, „cigána“, „policajta“ aj.

V úterý večer se „pochovala basa“, a tím končila doba veselí, jak ukazuje dochovaný popěvek: „Na konec fašanku, kdo nemá galánku, už ju mjet nebude, protože půst bude.“

Dnes je jednodenní fašank většinou organizován jednotlivými slováckými krúžky a chasami. Každý rok si tak stovky návštěvníků nenechají ujít především ten v Břeclavi-Poštorné. Několikahodinová pochůzka začíná u kostela Navštívení Panny Marie a první zastávkou bývá blízká fara. Organizátoři udržují vkusnost a uměřenost zúčastněných masek, dbají na tradiční průpovídky a zejména na unikátní starobylý fašankový tanec „pod šable“. Hlavními aktéry jsou svobodní chlapci v obřadních krojích s červenými kabátci. A po celé obci, tak jako v minulosti, voní smažené koblihy, boží milosti či uzené klobásy... 

Popeleční středa

Tímto dnem začíná v katolické tradici předvelikonoční postní období trvající 40 dní. Postní čas symbolizuje popel, jehož svěcení je zachyceno v křesťanské liturgii již od 10. století. Až do současnosti se zachoval úkon udílení popelce – tj. znamení kříže na čele věřících popelem ze spálených ratolestí (nejčastěji „kočičky“ – kvetoucí větvičky vrby jívy) posvěcených na Květnou neděli minulého roku. Latinské „Memento homo, quia pulvis es et pulverem reverteris“ („Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš“), které pronášel kněz při žehnání v tuto mši, vyzývalo k pokoře a také evokovalo víru o člověku jako součásti země, z níž vychází a do níž se navrací. Církevní obřad se obrací právě k člověku, směřuje k očistě jeho duše, aby mohl být účasten na velikonoční obnově.

Lidové praktiky však i do tohoto dne vnesly světské zvyky a chování. Dlouho se drželo „smývání či spláchnutí popelce“ v hospodě, a to rovnou po cestě ze mše v kostele, a zajímavé je, že za porušení půstu to považováno nebylo. Vysvětlení spočívalo v tvrzeních, že jde o pití na zdar úrody obilí nebo svého druhu ochranu před dotěrným hmyzem v následujícím létě. S představou plodnosti drůbeže souvisely i dobové zákazy – nesmělo se v ten den příst ani šít, neboť by slepice nenesly vajíčka. Nesmělo se také štípat dříví ani drát peří. Následujícím dnem však již všude bez výjimky nastalo dlouhé období přísného půstu a tichá doba střídmosti.

Období předvelikonočního půstu a postní neděle

Přísný půst před významnými náboženskými svátky měl znamenat období přípravy člověka na tyto události. V případě tzv. velkého půstu má být jedinec připraven ke spoluúčasti na díle Vykoupení. V katolickém kalendáři trvá 40 dní – od Popeleční středy do Božího hodu velikonočního; nepočítají se neděle.

Tento nejvýznamnější postní čas naši předkové poměrně důsledně dodržovali. Světský zpěv vystřídaly vážné postní písně, věřící lidé se obávali nadávat a hřešit, oddávat se žádostem těla. Dívky a mladé ženy odkládaly výrazné barevné oblečení, ba ani Boží muka se nezdobila květinami. Nekonaly se taneční zábavy a hlučné svatby, jen místy se připouštělo hraní divadla s církevní nebo alespoň vážnou tematikou. Nejvýrazněji se půst projevoval omezením v jídle – tento rys předvelikonoční postní přípravy bychom, byť samozřejmě v mírnější formě, našli v rodinách na Slovácku i dnes. Půst ve své původní podobě v podstatě znamená vyloučení požívání masa teplokrevných zvířat. Nejedlo se nic z dobytčí produkce, aby to v představách lidu škodlivě nepůsobilo zvláště na březí kusy, ale také nic, co z ní pochází: máslo, mléko, vejce. Ačkoli tato doba byla časem fyzicky náročných jarních prací, tradičním postním pokrmem byla pučálka (upražený či vodou nabobtnalý hrách), postní kuba (směs krup a hrachu), kyselo (polévka, resp. voda z kysaného zelí) apod. Živočišný tuk nahrazoval bukvicový nebo kostkový olej z jader švestek. Teologický účinek půstu tak byl zároveň provázán s účinkem zdravotním a etickým.

Postní velikonoční období v katolickém kalendáři zahrnuje celkem šest nedělí a dnes je již asi málokdo umí vyjmenovat. Pojďme si je proto nyní stručně představit a připomenout okolnosti vzniku jejich názvů. První postní neděli se říká Černá nebo Liščí. Hospodyně v noci tajně pekly preclíky, které rozvěsily po stromech, a hned ráno vyslaly děti, aby je hledaly, protože je tam prý nechala liška. Druhá neděle má název Pražná, protože se dosud ještě místy připravuje pražený pokrm z obilí zvaný pražmo. Třetí, nejméně známá, je Kýchavá – v středověku se o ní sloužila mše pro odvrácení moru, jenž se na počátku choroby projevoval právě kýcháním. Další tři neděle jsou již ve větším povědomí a také se déle udržely s nimi spjaté zvyky. Tak čtvrtá neděle postní, pojmenovaná Družební, byla tou, při níž družba s ženichem navštěvovali domácnost vyhlédnuté nevěsty a dojednávali námluvy. Milenci, kteří ještě nechystali veselku, ale měli se rádi, si dávali alespoň drobné dárky. To pátá neděle, Smrtná, s sebou přináší myšlenky na umučení Krista, ale také připomínku pohanského, předkřesťanského obyčeje vynášení Smrtky, neboli Morany, ze vsi, a tím i pochování zimy a přivolání životadárného jara. Nejznámější nedělí je samozřejmě ta poslední, Květná. Jí začíná tzv. Velký pašijový (nebo též Svatý) týden. Od začátku středověku se v tento den přistupovalo ke svěcení ratolestí (zmíněné „kočičky“), které si potom věřící odnášeli a zastrkávali je nad vstupem do domu, pod střechu, za dveře stájí a chlévů, za kříž ve světnici. Důvod byl ten, že měly chránit stavení před bleskem. Svěcené „kočičky“ byly i zaručeným lidovým lékem a polknuté ráno na lačno hubily zlé nemoci. O Květné neděli se nesmělo ani nic péct, „aby se nezapekl květ na stromech“.

Velikonoce

Velikonoční svátky byly, a zčásti i nadále jsou, spojeny s řadou magických praktik a úkonů, z nichž se dochovaly hlavně ty, které mají kolektivní, zábavní a společenský charakter (vynášení Smrtky, klepání hrkači, malování kraslic či pondělní pomlázka). Původních lidových obyčejů tohoto období však bývalo daleko více. Tak na Škaredou, nebo též Sazometnou, středu vymetaly hospodyně komíny a pekly jidáše, které byly pokroucené jako Jidášův charakter. Nikdo se nesměl „škaredit“, jinak mu to zůstalo po celý rok.

Církevní obřady pokračovaly Zeleným čtvrtkem. Při mši toho dne umlkl velebný zvuk zvonů (říkávalo se, že zvony odletěly do Říma) a poté všude po vsích nastal hluk dřevěných klapaček a hrkačů. To chlapci z celé dědiny zcela vážně vykonávali svůj úkol – nahrazovat zvony. Až v sobotu při mši se zvony opět rozhoupaly a hoši si po domech vybrali (ve vejcích, sušeném ovoci a penězích) svoji výslužku. Dodržoval se také zvyk podarovat své kmotřence medovým či perníkovým cukrovím.

Přežíváním víry v ochrannou a očistnou moc vody bylo velkopáteční umývání se v potoce (později i třeba pod pumpou na dvoře) před východem slunce. Po modlitbě v sadě za domem nastal čas půstu, jíst se mohl jen tvaroh, kyselá polévka s vejcem, fazole, popř. chléb s medem. Po celý Velký pátek jinak panovala ve stavení neveselá a chmurná nálada a platil přísný zákaz s čímkoliv hýbat, mýt nádobí, příst, vařit a rozdělávat oheň, neboť Spasitel spí v hrobě a jeho klid nemá nic rušit. Zejména se nesmělo hýbat se zemí, to přinášelo neštěstí.

Na Bílou sobotu se před východem slunce modlilo pod stromy v sadě, tentokrát za duše (v očistci), na které nikdo nevzpomene. V kostele se ten den světil nový oheň, voda a dřevo a při mši opět zahlaholily zvony a zazněl velebný chorál: „Aleluja, aleluja, aleluja!“ Býval to nejvznešenější okamžik celých velikonočních svátků. Poté následoval průvod s hudbou po dědině a pak i výstřely ze starých střelných zbraní – ručnic.

V neděli o Božím hodu se světil beránek, mazanec, vejce, chleba a víno a každá návštěva dostala kousek z posvěceného jídla. Rodina se sešla u svátečně prostřeného stolu, otec oloupal vařená vejce, rozdělil je na dílky podle počtu přítomných osob a společně je všichni snědli, aby „rodina zůstala pohromadě a byla ušetřena nepříjemností“. Odpoledne hospodář s hospodyní roznesli po polích jednoduché křížky z březového, na Bílou sobotu posvěceného dřeva a stavěli je do ozimu s přáním, aby Bůh „naspořil a nedopustil krupobití“. Svobodná děvčata k večeru připravovala zdobená vajíčka pro zítřejší „šlahačku“.

Na Červené pondělí časně zrána hospodář začal v chalupě vymrskávat hospodyni, aby jí „vyhnal zlý jazyk“, po něm mrskal pacholek děvečku, bratr sestru, to aby pamatovaly na očistec, a každý po nich žádal po malovaném vajíčku. Alespoň jedno muselo být červené – symbolizovalo tak živou plodnou sílu. Dopoledne chodily na mrskačku skupiny chlapců s opentlenými žilami z vrbového proutí. Právě tento kolektivní obyčej nejvíce přetrval do dnešní doby, i když o zvyku úterním, kdy děvčata měla své sólo na návsi a ženy v domech, to již neplatí.

Teprve ve středu po Velikonocích mohly započít jarní práce na polích a zahradách.

Máje

Ještě v první polovině minulého století docházelo na celém Slovácku ke stavění máje v předvečer 1. května. Vybírala se pro ni urostlá jedle; kmen se oloupal až po vršek, jenž byl vyzdoben fábory, červenými šátky, někde i lahvemi vína. Máje stavěli chlapci pod okna svých milých, někde měli zvyk stavět i máje společné (většinou před hospodou, kde se odehrávaly zábavy a tancovačky). Jejich vztyčení měli na starosti stárkové, kteří odměňovali ostatní mládence za práci při postavení máje a potom se celý měsíc květen všichni střídali při jejím hlídání, aby jim ji šohaji ze sousední vesnice neskáceli, neboť by tak domácí postihl velký posměch. Nakonec se strom porazil a dřevo zůstalo stárkům.

Na charvátském Podluží se zmíněný zvyk stavět menší májky pod okna jednotlivým děvčatům udržel dodnes. V Poštorné se takto stavěly či staví borovičky dovezené z poštorenského lesa nebo ze slovenského příhraničí. Stromek byl opět oloupán od kůry a ponechán byl jen zelený vršek ozdobený barevnými papírovými pentlemi. Děvčata zase zametala v předvečer před svými domy, upravovala předzahrádky a před nimi sypala chodník červeným pískem tak, aby bylo vše připraveno k uvítání prvního máje. Před večerem také chodila dechová kapela po dědině, vyhrávala před jednotlivými staveními a za to dostávala malou peněžní částku, častěji však přípitek.

Samozřejmě, že nebyla nouze o nejrůznější historky a příběhy, tradující se ještě někdy v dalších generacích, neboť májky si kradly navzájem nejen sousední mládenecké chasy, ale o jednotlivá děvčata se hádali rovněž sokové pocházející z jedné dědiny. Kromě vyznání lásky docházelo též k mnohým taškařicím, tak např. chlapci zastrkovali ve staveních, kde měli svobodné dívky, k ránu do komína větší olistěné větve z různých keřů a stromů, v době chalup s doškovými střechami dokonce šohajové dokázali vynést na střechu i rozebraný dřevěný vůz, samozřejmě k velké „radosti“ pantáty, kterého potom čekalo nejen jeho následné snášení, ale často také oprava celé střechy.

V normalizačních 70. letech 20. století se vyskytovalo i kuriózní propojení oslav1. máje a lidových tradic – máje se stavěla jak stárkům, tak předsedovi MNV a po večerní tancovačce se šlo ráno spořádaně manifestovat do prvomájového průvodu.

Boží Tělo

Až do 50. let 20. století se ve městech i na venkově hojně udržovala tradice slavení Božího Těla, která však postupně ustávala a dodnes přežívá v lidové podobě jen v několika národopisných oblastech. Patří mezi ně Hanácké Slovácko i Podluží.

Boží Tělo je svátek katolické církve, jenž připadá na čtvrtek po svátku Nejsvětější Trojici a slaví se na památku ustanovení svátosti oltářní. Zahájen je slavnou mší, následuje průvod s baldachýnem, v němž bíle oděné družičky nesou košíčky s květy, stárci potom korouhve. Průvod se zastavuje u čtyř oltářů, jež jsou podle možnosti obrácené ke čtyřem světovým stranám na důkaz, že všichni národové jsou povoláni k té hostině, při níž Kristus dává záruku na věčný život. Při každém zastavení se čte část jednoho ze čtyř evangelií.

Koncem středověku v českých zemích nabyl svátek Božího Těla zvláštního rázu – průvod získal charakter prosebného procesí za příznivé počasí před nastávajícím létem a za ochranu před přírodními katastrofami, jak o tom svědčí pořekadla: Jasno-li o Božím Těle, dobrý rok čekejme směle, Když lidé o Božím Těle utíkají od oltářů, budou utíkat také od mandelů aj.

Lidové zvyky a pověry se promísily i v tomto svátku. Lidé si přinášeli do průvodu svazečky rozmanitých bylin (mateřídouška, řebříček, heřmánek, šalvěj), nechávali si je požehnat od kněze a takto „zázračně léčivé“ bylinky potom předkládali nemocným hospodářským zvířatům. Uschlé květiny a ratolesti z oltářů se také považovaly za účinný prostředek proti nekalým kouzlům a zachycen je i zvyk, kdy se suché květy kladly mrtvým pod hlavu.

Nicméně božítělové procesí na celém Slovácku nejvíce upoutávalo jedinečnou pestrostí krojů. Na Podluží to jsou nejsvátečnější kroje „na vyslečení“ u svobodných, kdy zejména dívky zdobí jemně vyšívané obřadní šatky, uvázané přes pokrývky hlavy „kokeše“.

PhDr. Alena Káňová

Lednický kroj
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
  • © Okrašlovací spolek Lednice
    (webové stránky lednickykroj.cz)
  • © PhDr. Alena Káňová (texty)
  • Jakékoliv užití obsahu, včetně převzetí článků je bez souhlasu autorů zapovězeno.
  • Web vytvořil pixelhouse.cz
Lednický kroj