Podlužácký kroj v charvátské části

Mužský kroj

Mužský lidový oděv na charvátském Podluží (text reflektuje etnografickou práci autorky v Městském muzeu a galerii Břeclav v letech 1996 – 2015)

Hlavní svrchní oděv pro zimní období tvořily hnědé dubené kožichy „kožuchy“. Přestože se dle pamětníků nacházely dříve v každé rodině (v rodinách sedláckých jich bylo dokonce až pět kusů), dnes je jejich zastoupení v terénu minimální. Kožichy se nosily jak na neděli, tak na všední den, a to bez rozdílu stáří a sociálního postavení. Všeobecně jsou kožichy velmi starodávnou součástí lidového kroje a jsou nejen nezbytným, ale i velmi praktickým a malebným jeho doplňkem. Na Podluží se již počátkem 19. století setkáváme s dlouhým bílým kožichem „buchtičkovým“, kdy límec, manžety, kapsy a přední okraje jsou lemovány černou beránčinou a spodní okraj proložen střídavě černými a bílými koženými obdélníčky „buchtičkami“. Tento typ kožichu je od 70. let předminulého století postupně vytláčen variantou bílého kožichu s bohatou výšivkou na zádech a během krátké doby zcela mizí. Kolem roku 1890 však v regionu zcela převažuje nový typ kožichu.  Jde o výše zmíněný „dubeňák“, místy se udržující dodnes. Oděv je vyroben z ovčí kůže, na vnější straně obarven hnědou barvou, která někdy přechází v tmavou červeň. Starší kožichy se sedřenou barvou byly u místních kožešníků obnovovány barvením (každý řemeslník měl svůj recept na zhotovení barvy, kterou získávali z odvaru z dubového práchna nebo z mletých duběnek, často i přidáním anilínové barvy). Původní kožichy byly dlouhé téměř až na paty, později (asi ve 20. letech 20. století) se začínaly zkracovat a sahaly jen do půl lýtek. Podobně jako u předešlého typu jsou části hnědého kožichu (límec, obruba rukávů a kapes, přední část) lemovány černou beránčinou a nově je takto lemován i spodní okraj. Kožichy se nosily i za deštivého počasí, tehdy se jen obrátily srstí ven.

Střihově je u „dubeňáku“ přednice složená za tří částí a lopatková partie je spuštěna hluboko dolů. Rovnoběžně s ní je ozdobným stehem ze zad vykrojen širší pás, zvaný „řemen“. Ve výšivce mezi těmito pásy a často i v nich zaujímá dominující postavení podlužácký tulipán. Jednoduchý a zprvu jen skromný tulipánek se vyvíjel časem do forem stále bohatších, bujnějších, až nakonec dospěl k téměř barokní podobě s rozmanitými okrasnými přídavky, špičatými i zaoblenými výběžky a různě utvářenými tyčinkami. K tomu přistupuje na Břeclavsku i kytička, z níž tulipán vyrůstá, zpravidla složená ze dvou až čtyř stylizovaných růží. Méně nápadnou ozdobou kožichů jsou švy na hrudi, na ramenou a kolem pásů u lopatek, nejčastěji v barvě žluté, červené a zelené. 

Na Podluží byla vedle ojedinělých roztroušených menších kožešnických dílen tři hlavní střediska: Podivín, Lanžhot a Hodonín. 

Odvedenec „legrút“, Stará Břeclav 1931. Archiv autorky.

Odvedenec „legrút“, Stará Břeclav 1931. Archiv autorky.

Početnou a rozmanitou muzejní sbírkovou podskupinu tvoří oddíl kabátců („kabaní“). Z této podsbírky i četných fotografií si můžeme udělat představu o základních typech. Slavnostní variantou je „ratyňák“ – kabátek ze ratinového sukna v barvě žlutavě bílé, modré nebo černé (ve Staré Břeclavi se tímto názvem důsledně označoval pouze světle zbarvený). Dle sbírkového materiálu je možné rozdělit tyto předměty do dvou skupin, odlišující se střihem a mírou ozdobení. Do první spadají kabátky z Ladné, Staré Břeclavi, Poštorné, Charvátské Nové Vsi a Hlohovce (dříve i Ranšpurku a Cáhnova), rovného střihu do pasu. Přednice jsou olemovány červeným suknem, starší typy měly kapsičku na prsou pouze rovnou a taktéž lemovanou, novější již vykrouženou a ozdobně prošitou. Druhou skupinu tvoří předměty z Kostic, Tvrdonic a Lanžhota, kdy kabátky jsou vzadu vykrojeny a v kříži tvoří „šúsky“, nad kterými jsou přišity kovové gombíky. Od pasu odstávají asi 10 cm, takže je vidět košile. Klopy jsou opět podloženy červeným suknem a navíc vyšity barevnými bavlnkami. Taktéž je lemován stojatý límeček, jakož i okraje kapes, ty navíc jsou opět zdobeny výšivkou. Obě varianty „ratyňáků“ se zapínají stříbrnými, později mosaznými gombíkami (ty jsou dále jako ozdoba našity i vzadu, na rukávech a kapsách).

Ratinový kabátek nosili svobodní chlapci a mladí mužáci při chladnějším počasí, k zábavám „přes pole“ k červenicím. Byla i varianta k látanicím,  koženicím, velmi zřídka k třaslavicím. Starší muži si nechali zhotovovat tuto oděvní součást výhradně ze sukna tmavé barvy a dlouho bez výšivky.

Velmi slavnostní variantou pro svobodné chlapce byl a je tzv. “červený kabátek“, typický pro jihozápadní část Podluží (Stará Břeclav, Ladná, Poštorná, Charvátská Nová Ves, Hlohovec a Lanžhot). Podle dochované fotografie jej však mají oblečeny i chlapci z Tvrdonic při Národopisné výstavě v Praze roku 1895. 

Kabátek je vyroben z jasně červeného sukna. Vzadu v kříži navrapený odstává od boků, přední část je ukončena přilehle k bokům. Límec vzadu je sestřižen do špice. Oděv existoval ve čtyřech variantách. Starší typy byly větší délky, zdobeny tmavě modrým šňůrováním vpředu, vzadu, na límci a na rukávech. Zapínaly se pěti poutky (čamarami), zhotovenými z modrých šňůr na levé straně, na straně pravé potom kovovými gombíky s oušky (celkem bylo našito na obou předních dílech 20 kusů). Gombíky dále zdobily i rukávy. Pod krkem se kabátek zapíná na kovový háček. V přední části z obou stran jsou šikmo všity ošňůrované kapsy (jedna varianta je zcela prosta kapes), u novějších typů se objevuje v levé horní části malá kapsička obšitá „cifrováním“. Postupně se přidává zdobení barevnou výšivkou, a co se týče délky, kabátek se zkracuje a střihově přibližuje „ratyňákům“. Gombíkové zapínání je nahrazeno fazulovitými knoflíky z modrých šňůr. Takové zhotovoval například lidový krejčí z Ladné Štěpán Mlátilík ještě ve 40. letech minulého století.

Kabátky se nosily a nosí na svatby, pohřby a do kostela na významné mše (při držení fakulí na Štěpána a na Nový rok). Jde o obřadní součást lidového mužského oděvu. Nově byly např. kabátky zhotoveny dle muzejního exponátu ze Staré Břeclavi z roku 1936 pro potřebu národopisného souboru „Břeclavan“. 

Nejstarší variantou pracovního všedního kroje jsou plátěné kalhoty „třaslavice“ (méně obvyklý název je „trcule“ nebo „bělky“), původně podomácku zhotovované z neběleného konopného plátna, se širokými nohavicemi. Takové jsou např. muzejní nohavice pocházející z Moravské Nové Vsi kolem roku 1910. Dle vzpomínek původní majitelky se konopné plátno kupovalo od slovenských pláteníků buď na jarmarcích, nebo prostřednictvím podomního prodeje. V meziválečných letech se konopné plátno již většinou bělilo a postupně začalo být vytláčeno jemnějším bílým lněným plátnem a ještě později i vlněným materiálem. Nohavice byly buď zastrčeny do bot, nebo volně spuštěny, neměly rozparek a v pase se nejstarší typy zejména při práci na polích podvazovaly slaměným „obříslem“. Nosily se od jara do podzimu a část chlapců a mužů v nich i běžně spávala. 

Velmi vzácným a dnes na Podluží zcela ojedinělým typem nohavic jsou „koženice“, vyrobeny z jelení kůže nebo kozinky, barvy žlutavě bílé. Byly úzkého střihu, sahaly až po kotníky, kde se uvazovaly šňůrkami a vpředu měly klínek, upínající se v pase všitým řemenem. Byly velmi jemně ozdobeny světlým prošitím. Nové se nosily na neděli, popř. přes pole, obnošené pak v zimě na všední den. Nejstarší muzejní „koženice“ pocházejí ze Staré Břeclavi a jsou datovány k roku 1905.

Nejcharakterističtějším a nejznámějším typem podlužáckých nohavic jsou bezesporu „červenice“. Dodnes si udržely své výsadní postavení a nosí je svobodní chlapci (od věku asi 16 let, kdy začínají „pacholčit“) v létě i v zimě ke všem slavnostním příležitostem. Úplně je v minulosti neodkládali ani mužáci, kteří tyto nohavice (když se obnosily) používali k všednímu nošení.

Nohavice jsou zhotoveny z kvalitního červeného sukna, které nahradilo původní fialové, zaniklé již v druhé polovině 19. století. Střihově kopírují výše zmíněné typy nohavic. I novější sbírkové předměty zachovávají původní zapínání poklopce na kovové háčky, výrazně se však proměňuje jeho dominanta, kterou je zdobení modrými šňůrami a výšivka. Pro celé Podluží bylo dříve charakteristické pouze silné modré šňůrování vlněným „šújtážem“ (po vnějších stranách nohavic, na zadní straně nahoře v pase tvořící kolečko), doplněné velmi vkusným a jemným modrým „cifrováním“ podél šňůr a na stehnech. Později se přidává výšivka modrou bavlnkou. Takto vyzdobené červenice se do dnešní doby zachovaly pouze ve Staré Břeclavi, ostatní obce regionu se plně přiklonily k barevné výšivce, objevující se od 90. let 19. století (údajně poprvé zhotovené krejčím z Tvrdonic Ludvíkem Prokopem). Zatímco starobřeclavská varianta si poměrně dlouho udržela uměřenost a vkusnost výšivkových vzorů, což ostatně platí i pro ranou formu barevné výšivky doloženou v muzejní sbírce (nejstarší „červenice“ tohoto typu jsou datovány do let 1905-1910 a pocházejí z Tvrdonic), nohavice zhotovované po druhé světové válce nabírají na přebujelé zdobnosti. „Cifrování“ na stehnech se stále prodlužuje směrem ke kolenům a hrubne, což je bohužel celkový trend vývoje slavnostního kroje na Podluží. V současnosti navíc v podstatě převládá jeden universální vzor, a to původně lanžhotské srdíčko.

Podskupina košile zahrnuje velmi početnou a vzorově různorodou část muzejní sbírky mužského lidového textilu a tvoří poměrně reprezentativní přehled vývoje této významné oděvní součásti na Podluží ve 20. století, která vždy budila zasloužený obdiv a zájem u sběratelů, ať již muzejních či soukromých. 

Z 19. století až do dvacátých let století následujícího se zachovalo nošení nebělených konopných košilí, většinou zhotovovaných podomácku a ozdobených výšivkou podle počítané niti. Vyšívalo se přízí a typickou barvou pro jihozápadní Podluží byla červená pro svobodné chlapce a bílá pro mužáky. Výšivka se postupně rozšiřovala z límce košilí na přednici, kde se používalo šikmých sloupů „slížků“, různě k sobě stavěných, násobených v řadách, a mezi nimi jako výplně vzorů „osí hnízda“ či „ohřebélka“. Lemovací linky jsou z „řeťázky“, okraje se „očipečkují“ („okvelbují“). Na ramenou nacházíme spojovací ozdobný volný steh, který se vyvinul z tzv. „stinku“, jímž byl obsmykován límec. Dále k základním technikám patřila i „meštěrka“ s „hrachovinkou“ a u muzejních košilí přelomu 19. a 20. století i velmi vkusná a pečlivě provedená výšivka křížková.

Hluboko do poloviny 20. století se místy udržel i jiný typ podlužácké košile, a to košile „vajskornová“, zhotovovaná již z kupovaného lněného plátna. Před první světovou válkou ji nosili všichni muži často bez rozdílu zaměstnání, po válce jen zemědělci a čím později, tím více jen starší muži. Vyšívání bylo pouze na límečku košile a bylo zhotoveno z  peciček nebo z buchtiček kolmo a šikmo položených. Horní okraj byl olemovaný kraječkou. Košile se u krku uzavírala čtyřmi krátkými šňůrkami na „smečku“ (malou mašli), dvě na pravém rameni a dvě pod krkem. Šňůrky spadají asi do poloviny prsou, široké rukávy sahají do poloviny předloktí a nejsou ukončeny krajkou.

Kolem roku 1935 se objevuje nový typ mužácké košile z jemnějšího plátna a s novým střihem rukávů – zúženým ve spodní části a v zápěstí uzavřeným manžetou s patentním uzávěrem (tlačkou). Límeček, přednice i manžetky jsou vyšívány černou bavlnkou, většinou jde o velké rostlinné vzory. Košile tohoto typu jsou zaznamenány jen v určitých obcích regionu (Týnec, Hrušky, Tvrdonice, Kostice, Lanžhot a v jednom případě i Ladná), zatímco pro jihozápadní Podluží není jejich existence sbírkově doložená.

Nejsvátečnější byla (a doposud je) košile „na vyslečení“ – slavnostní košile pro svobodné chlapce zvaná též „katrovice“, podle častého způsobu výzdoby rukávů použitím tylu. Nosí se všeobecně na celém Podluží k hodům, slavnostem Božího těla, při významných bohoslužbách v kostele a dříve i na svatby. K této slavnostní košili se vždy oblékají nohavice „červenice“, krátká hedvábná vesta bez rukávů „lajbl“ a na krk se uvazuje vazačka zhotovená z červeného hedvábného šátku. Košile se dlouho po generace dědily a prodávaly se pouze tehdy, když v rodině nebyl syn. Ženatí je nikdy nenosili. 

Posledním a méně slavnostním typem košile je polosváteční „šňůrkovice“, nošená k „třaslavicím“ (v Poštorné), do ratinového kabátku (na celém Podluží) a mužáky k poloměstským „šatům“. Mívala a má rukávy ukončené zuby jako „canglovice“ u ženského kroje. Výšivka je dnes výhradně zhotovována strojově. Uspořádání a zdobení límce, přednice a šňůrek je shodné jako u předešlého typu. Na severním Podluží (v Lužicích, Dolních Bojanovicích, Josefově a Poddvorově) se v meziválečném období i později košile pro svobodné vyšívaly barevně - červeně, černě, modře a objevuje se i zelená výšivka. Pro mužáky se postupně ustaluje barva černá.

Jednou z nejpočetnějších a nejzajímavějších podskupin mužského lidového oděvu v muzejní sbírce jsou „lajbly“, vesty bez rukávů nošené většinou svobodnými chlapci ke kroji „na vyslečení“. Díky rozsáhlé akvizici je možno vytvořit poměrně kvalitní a ucelený přehled vývoje této důležité krojové součásti. Zde opět  pro správnou interpretaci textilu pomáhají poznatky získané z dobových popisů, fotografií a hlavně vzpomínek pamětníků, neboť tato podskupina prošla oproti jiným rychlejším vývojem a změny se týkaly především barevnosti materiálového podkladu a způsobu zdobení. Nejstarší sbírkový předmět je datován k roku 1860, poměrně hojně je doloženo období let 1880-1900, 30. léta 20. století a největší počet se vztahuje do doby po roce 1945. 

Střihově se „lajbl“ na Podluží ustaluje někdy na začátku druhé poloviny 19. století a oproti starším typům známým z dobového vyobrazení je kratší a upnutější. Vzadu je vysoko vykrojen do poloviny zad a symetricky rozdělen ozdobami, vpředu těsně přiléhá a nezapíná se. Na levou stranu se od konce 19. století připevňují dlouhé mašle původně z jednobarevného hedvábí, potom s tištěným drobným vzorem a v posledních letech výhradně malované. Délka soudobých mužských mašlí oproti původním se prodloužila až do půli lýtek (ještě ve 30. letech minulého století sahaly jen do půli stehen). 

Ze starších vyobrazení je patrna i hlavní barva podkladového materiálu, a tou byla zelená. Takovou má i výše zmiňovaný sbírkový předmět z doby kolem roku 1860 (jako pravděpodobná lokalita je určen Lanžhot nebo Stará Břeclav) a od mladších typů se potom liší i materiálem – základ „lajblu“ tvoří jemný brokát se zlatým vetkávaným vzorem. Typické je však již olemování úzkou červenou stužkou a asi 6 cm široká navrapená zelená porta, tvořící pás podél přední části, horní zadní a kolem ramen vesty. Takovou strukturu si v podstatě lanžhotské „lably“ zachovaly dodnes s tím, že brokátový podklad byl nahrazen vetkávaným hedvábím v barvě béžové. V současné době se dá říci, že pro jižní a západní Podluží je charakteristická zelená barva navrapených hedvábných port při zachování béžového podkladu (ve Staré Břeclavi v minulosti chybělo oproti Lanžhotu olemování červenou stužkou), pro severní a severovýchodní část regionu (např. Moravská Nová Ves, Týnec, Hrušky, Mikulčice, Dolní Bojanovice apod.) potom červená barva hedvábného vetkávaného podkladu bez zeleného doplnění. Ale muzejní exponáty této podskupiny dokazují, že se v několika vlnách opakovala jako podkladová barva i modrá a fialová, jedná se např. o kordulky z okolí Hrušek, datovaných do let 1910-1930. Černá barva se uplatňovala výhradně na mužáckých „lajblech“, a to zejména v Lanžhotě a Dolních Bojanovicích ještě po roce 1945.

Samostatnou kapitolou by bylo zdobení kordulí. Dá se zjednodušeně konstatovat, že zhruba do 30. let 20. století šlo většinou o velmi vkusné, řemeslnicky dokonalé a uměřené vyzdobení z barevných proplétaných šňůr, navrapených stuh a stužek a především ze šňůreček tvořených skleněnými drobnými korálky. Původně i přidávání barevných krepinek v uměřené formě ještě nepůsobilo dojem přeplněnosti a lacinosti. Což již bohužel neplatí o současnějších „lajblech“, jejichž úprava se podstatně zjednodušila a pracnost nahradilo okázalé pošití stříbrnými i zlatými flitry.

Podskupina mužská obuv je tvořena sbírkovými předměty presentujícími posledních sedmdesát let a dá se v základě rozdělit do dvou skupin – na boty holenkové a slavnostní čižmy. Mimo ně se ve sbírce v několika ojedinělých případech vyskytují i doklady původního mužského obutí na všední den, kterými byly „jojky“ neboli „šlapuše“. Jde o vysoké boty vyrobené z černé kůže nízkého podpatku, v rovině silné podešve okovaného železnou podkovičkou. Ozdobným prvkem na „jojkách“ bylo žluté prošití. Horní okraj měl asi 3 cm lem z červené kůže a při chladném počasí se tyto boty vystýlaly slámou, později látkovou onucí.

Vysoké boty holenkové z černé telecí kůže jsou všeobecně rozšířeny na celém Podluží. Nejsou vykrojené v horním okraji holinky, ani vyšívané a nosili je chlapci na všední příležitosti a mužáci jako základní typ obutí. Podpatek je buď rovný, nebo částečně vykrojený, ukončený nízkou železnou podkůvkou, nověji gumou.

K slavnostnímu kroji svobodných chlapců neodmyslitelně patří „čižmy“. Oproti původním z přelomu 19. a 20. století, kterým se též kvůli rovným kraflíkům okutým železem říkalo „sekavice“, jsou soudobější zhotovené z vystužené až tvrdé černé kůže (dnes se i lakují) s vykrojeným podpatkem (kolem něj je obtažen žlutý drátek), který je ukončený asi 2 cm vysokou žlutou podkůvkou. Podrážky jsou z vnější strany obarveny cihlově červeně. Velmi nápadné je jejich zdobení. Horní okraj holinky je olemován fialovým hedvábným úpletem, popř. červenou kůží a vpředu je buď vykrojený, nebo zaokrouhlený a nahoře ve výkrojku upevněna fialová růžice, z níž je spuštěný fialový (červený) hedvábný střapec sahající až k nártu. Dále nechybí ozdobné sešití a prošití barevným dírkovým hedvábím barvy zelené, červené, bílé a fialové. Vnitřní i vnější strana je pak strojově vyšívána na rovné hladké kůži dle předkreslení, ve výšivce nesmí nikdy chybět srdíčko, jen na lanžhotských čižmách se objevuje motiv opačného „béčka“ proti sobě a výšivka je provedena pouze v barvě zelené a žluté. Pro charvátskou část Podluží byly typické samostatné vzory ševců z Lanštorfa (Ladné)

Na Podluží můžeme pokrývky hlavy rozdělit na dva základní okruhy, a to na klobouky bez stříšky „guláče“ a nízké klobouky rozdílných stříšek „húseňáky“. Již jen z fotografií známe další typ klobouku, kterým byl ještě na počátku 20. století mužáky hojně nošený černý „širúch“. Šlo o klobouk s větší stříškou, olemovaný černou pentlí a na temeni hlavy vypouklý, nikdy ne promáčknutý. Nosil se v letní dobu k „šatům“, „třaslavicím“ a při špatném počasí i k halině a postupně začal být vytlačován civilními různobarevnými klobouky. Podobně v meziválečném období mizí i nošení „hrotků“ – klobouků vyššího tvaru, olemovaných širokou stříbrnou nebo zlatou pentlí s malou, téměř vodorovnou stříškou. S rozmarýnovou snítkou jej nosívali v minulosti o svatbách družbové.

„Guláč“ neboli „šmukáč“ je typickou pokrývkou hlavy chlapce ve svátečním kroji „na vyslečení“ v jižním a jihozápadním Podluží (Podiván, Stará Břeclav, Ladná, Hlohovec, Lednice, Charvátská Nová Ves, Poštorná, Lanžhot, Kostice a Tvrdonice – v posledně jmenované obci ještě kolem roku 1900 nosili „húseňák“). Je zhotovený z tuhé černé plsti a až po horní okraj obtočený úzkými červenobílými žinylkami. Po obou stranách jsou na žinylkách upevněny barevné svazečky skleněných střapečků, vepředu nad čelem je kolmo postavené péro zvané „točko“. Skládá se z umělých květů, je vyplněné kulatými zrcátky a spirálovitě točenými drátky ukončenými barevnými skleněnými kuličkami různé velikosti. V péru je zapuštěn seříznutý husí brk, do něhož se vkládá symbol síly svobodných chlapců „kosířek“ z volavčího nebo jeřabího peří, upevněný na zadní části kloboučku třemi skleněnými barevnými řetízky.

„Húseňák“ je potom typ černého nízkého klobouku ozdobeného širšími „housenkami“ (žinylkami). Bez dalších ozdob jej nosili mužáci a chlapci na celém Podluží, již zaniklá varianta měla krátkou střížku stočenou nahoru oproti dnešní 3 cm spuštěné dolů. Nosíval se také ke kožichu i halině a po roce 1945 se začal na temeni hlavy promačkávat. „Housenky“ spletené v copánky jsou charakteristické pro Tvrdonice a Kostice, ve Staré Břeclavi se zase připevňovaly nad sebou.

Pro zbylou část Podluží (tj. Týnec, Hrušky, Moravskou Novou Ves, Mikulčice, Lužice, Dolní Bojanovice, Josefov a Starý a Nový Poddvorov) potom platí nošení slavnostních „húseňáků“ pro svobodné se stříškou nahoru stočenou, ozdobenou širokými housenkami v zelených, červených a bílých barvách, navzájem propletených. Na pravé straně nad žinylkami jsou připevněny barevné skleněné řetízky a střapečky a podobně jako u „guláčů“ i zde je připevněno „točko“ s květinami a „kosířkem“. Zvláštní zdobení na přední části klobouku barevnými růžemi z plátna je potom fotograficky doloženo z Týnce kolem roku 1910.

V chladném zimním období se nosívaly černé čapky „baranice“ neboli „hastrigánky“ z astrachánu či jeho napodobenin. Jsou kulatého tvaru, na temeni promáčknuté.

Mužský lidový kroj se skládá kromě základních součástí i z krojových doplňků. Tak nezbytnou součástí svátečního i polosvátečního oděvu svobodného chlapce i mužáka byl a je mužský šátek – vazačka, známý již z dobového vyobrazení z první poloviny 19. století. Proti pozdějším úpravám se nosil poměrně krátký z květovaného hedvábí tmavé barvy a upnutě vázaný kolem krku.  V posledních desetiletích 19. století se ustalují typy šátků, které přetrvávající u mužského kroje na Podluží zhruba do 30. let století následujícího. Mužáci, zejména ti starší, nosili vazačky výhradně černé barvy, popř. v kombinaci s fialovou či šedou, zhotovované z kupovaných hedvábných šátků. Kolem roku 1900 je zachycena i existence modrých šátků pro všednější příležitosti (tuto variantu však mohli nosit i chudobnější svobodní chlapci). Mužácké šátky byly zásadně bez třepení.

Nejstarší šátky z muzejních sbírek pro svobodné chlapce pocházejí z let 1880-1900 a zachycují nástup červené barvy tzv. „dvacítkových“ šátků z jemného květovaného hedvábí s dlouhým třepením na spodním okraji. Takové byly nošeny chlapci k „třaslavicím“, k ratinovému i červenému kabátku, ke svátečnější „kabani“ a samozřejmě k nejslavnostnější krojové variantě ke kroji „na vyslečení“. Za zvlášť parádní byly potom pokládány vazačky šité z široké černé sametové stuhy s jemnými černými nitěnými třásněmi, v některých případech zdobené barevnou výšivkou. Ve 30. letech 20. století se již šátky pro svobodné výhradně zhotovují z červeného hedvábného materiálu s velkými, pestrými vetkávanými květy, ve spodním okraji otřásněnými. Takové šátky dnes sahají až do pasu a jsou uvázány tak, aby okraj límečku košile byl částečně vidět. Po roce 1945 začínají v některých obcích regionu nosit červené šátky i mladí mužáci.

Novou součástí slavnostního kroje svobodných chlapců jsou od konce 19. století mašle, upevněné na levé straně „lajblu“ bez rukávů, kde jsou složeny v krásně upravený vějíř (v Lanžhotě tzv. na „smečku“), do kterého se vkládá umělá květina. Původní mašle byly jednobarevné hedvábné (bledě modré, bílé a červené), později s vtištěnými drobnými kvítky a sahaly nejčastěji do půli stehen, ale dobové fotografie kolem 1. světové války již zachycují občasnou délku až do půli lýtek, která převažuje v současnosti. Mašle jsou nyní výhradně malovány, a to olejovými i syntetickými barvami, přebujelý ornament je zde navíc doplněn našitím zlatých nebo stříbrných flitrů. V Dolních Bojanovicích nosili chlapci v 50. až 70. letech 20. století jen jednu širokou, malovanou mašli.

Zajímavým ozdobným prvkem, vkládaným do původního střihu mužských nohavic s poklopcem, je bílý plátěný kapesníček s bílou výšivkou. Nosili jej a místy nosí dodnes svobodní chlapci při svátečnějších příležitostech do „červenic“ (dříve i do „látanic“ a „koženic“) a často se kapesníček stával milým dárkem od vyvolené dívky. Způsob uložení kapesníčku do poklopce se lišil v jednotlivých částech regionu. Tak na severním Podluží (Lužice, Mikulčice, Dolní Bojanovice, Josefov, Prušánky) se vkládal složený na polovinu a přišpendloval se, v Hruškách a Moravské Nové Vsi obdobně bez přišpendlení a na jihozápadním Podluží v podstatě libovolně. Důsledně se dodnes nosí již pouze v Lanžhotě, kde ke kroji „na vyslečení“ se vkládá kapesníček do nohavic nepřišpendlený a složený s jedním cípem ven na pravý bok. Ojediněle na archivních fotografiích jsou zachyceni i starší mužáci s kapesníčkem v poklopci, jedná se o časové období let 1880-1910.

Další drobnější součásti lidového kroje tvoří ozdobné předměty vztahující se k úpravám a zdobení mužských pokrývek hlavy. Asi nejznámějším symbolem síly svobodného chlapce je kosířek (též kosírek či rezau). Jde o uměle bělené 35 cm dlouhé péro z jeřába popelavého (lat. Grus grus), ptáka příbuzného naší volavce žijícího v celé východní Evropě, Asii i Africe. Jeho peří je většinou šedé a poslední ramenní pera na křídlech jsou prodloužená, srpovitě zahnutá, odchylně utvářená. Jejich jednotlivé pramínky v horní polovici jsou volné, zahnuté zpět a nesouvisí spolu navzájem. A toto jsou právě podlužácké kosířky, které se k nám dostávaly většinou z Balkánu přes Vídeň s označením Kranichfeder. Jeřábí péra preparovaná, tak jak se dnes nosí, jsou specialitou výhradně podlužáckou (přírodní nepreparovaná se nosí na západním Slovensku, Chorvatsku, Maďarsku i Burgenlandu). Barví se olověnou bělobou tak, že asi dvě třetiny vrchní podélné poloviny pera se překládají, zatíženy barvou, přičemž jednotlivé pramínky vytvářejí třásně.  Bílá barva na kosířku však časem opadala a ztmavěla a kosířek se musel vyprat, čistit.

Kosířek mohl nosit pacholek, tj. dospělý šohaj, který si dokázal sám přes rameno přehodit měřici obilí (cca 50 kg). O tento symbol se svobodní chlapci „pasovali“ a vítěz měl právo poraženému kosířek odebrat a zastrčit si jej vedle svého. Dle informátorky ze Staré Břeclavi (nar. 1930) se kosířek považoval též za symbol panictví a dívky, které „věděly své“ je chlapcům při tancovačkách strhávaly z klobouků. Nenosil se ke slavnostnímu kroji v období adventním a velikonočním (od Popelečné středy do Vzkříšení), při fašanku byl nahrazen snítky myrty, krušpánku či rozmarýny a po tuto dobu býval uložen v krabičce, zasypán křídou. Sláva nošení kosířku končila u šohaje obvykle jeho svatbou, neboť ženatí ztráceli právo jej nosit. Od svatebního dne se kosířek obyčejně stěhoval i se svatebním perem, jako památky na svobodné časy, za sklo „svatého obrázku“ do parádní „izby“.

Kosířek se poprvé vyskytuje v roce 1837 na vyobrazení podlužáckého kroje od Viléma Horna, takže je pravděpodobné, že se nosí na Podluží od 20. let 19. století. Svobodní chlapci ze selských rodin měli většinou po dvou kusech kosířků, menší na polosváteční příležitosti, větší parádnější ke kroji „na vyslečení“. Kosířek je zastrčený v husím brku, upevněném na klobouku („guláči“ či „húseňáku“) v ozdobném „točku“. Aby při verbování nebo hošijích nevypadl, je uvázán dvěma nitěmi s navlečenými korálky, zakotvenými háčky po stranách klobouku. Původně se nosil na levé straně klobouku šikmo zastrčený do žinylek („housenek“) vedle umělého pera. Kolem první světové války se začíná v každé obci nosit jinak Tak v Poštorné a okolí se nosíval svisle uprostřed čela, v Lanžhotě šikmo na levou stranu a na severním Podluží hodně šikmo, téměř vodorovně.

Ve sbírce jsou doloženy i další specifické obřadní součásti slavnostního mužského kroje, a to např. „předek“ z 30. let 20. století. Jedná se o symbol stárka a nosí se v podobě svazečku různobarevných mašliček připevněných na dřevěném kolíčku a zastrčeným v „guláči“. Zvyk označovat stárka po jeho zvolení (odpoledne na Štěpána, v Hlohovci na Tři krále) tímto symbolem pochází z druhé poloviny 19. století, na jižním Podluží se udržel dodnes a na tancovačce při hodech stárek postupně předává „předek“ jednotlivým tanečníkům, kteří takto označeni mohou skákat hošije. Pokud jde stárek „přes pole“ má svoje označení zastrčené za pravou holínkou.

„Stúpek“ je zase symbolickým předmětem pro „regrúty“ též „legrúty“, tedy pro chlapce starší dvacet let, kteří si týden před odvodem za klobouk připevňovali umělou květinu s drobnými zelenými lístečky, ukončenou skleněným žaludem nebo na myrtě připevněné dvě až tři barevné (asi 4 cm široké) mašle, které sahaly pod kolena do poloviny lýtek „holenkových botů“ a byly většinou darem od „frajířky“. Takto označeni chlapci chodili každý den k muzice, kde mívali své sólo.

Po odvodu ve městě si chlapci kupovali „legrútská péra“, bohatou výzdobu z umělých květin a korálků vějířovitě sestavenou a připevňovali si je na přední část klobouku. Tento zvyk je zachycen na fotografiích již v 80. letech 19. století a zaniká potom v letech třicátých následujícího století.

K bílé košili, třaslavicím a „húseňáku“ dodnes nesmí chybět zástěra z modrého plátna. V současnosti jde o polosvátečně variantu mužského kroje. U svobodných chlapců je zvykem spodní olemování vyšitou úzkou formičkou.

Lednický kroj
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
  • © Okrašlovací spolek Lednice
    (webové stránky lednickykroj.cz)
  • © PhDr. Alena Káňová (texty)
  • Jakékoliv užití obsahu, včetně převzetí článků je bez souhlasu autorů zapovězeno.
  • Web vytvořil pixelhouse.cz
Lednický kroj