Dětský kroj

Dětský lidový oděv na Podluží (text reflektuje etnografickou práci autorky v Městském muzeu a galerii Břeclav v letech 1996 – 2015).

Dokladů nejstaršího dětského krojového odívání máme pomálu. Na příležitostných fotografiích vidíme většinou rodiny s dětmi ve svátečním oděvu, u badatelů převažoval zájem o kroj dospělých a také muzejní sbírkové předměty této kategorie jsou méně početné. Dětský oděv se z terénu poměrně hůře získával, což hlavně platí pro doklady všedního oblékání. Oděv totiž v minulosti zejména ve více početných rodinách přecházel mezi sourozenci až do úplného obnošení. Na každodenní nošení musely stačit často (v chudších rodinách) sukýnky a zástěrky ušity ze zbytků látek, nebylo výjimkou použít i staré barevné prostěradlo či duchnu. Takových dokladů je v muzejní sbírce minimum, většina informací o všedním odívání je získávána z literatury a hlavně z vyprávění pamětníků. Z dětského oděvu jsou zastoupeny především ukázky a příklady slavnostnějšího nošení.

Je zajímavé, že u velmi výrazného podlužáckého kroje, je kroj dětský ve smyslu lokálním poměrně málo osobitý a ve srovnání s krojem dospělých není pro Podluží tak charakteristický. V základě podobný kroj dětský se v minulosti nacházel také jinde na Slovácku i v odlehlých krojových oblastech v Čechách. Charakter dětského kroje na Podluží je v základních rysech jednotný a v jednotlivých obcích se vzájemně liší jen v určitých detailech. Výjimku tvořila obec Dolní Bojanovice, kde se také dětský oděv udržel poměrně dlouho (ještě v poválečných letech zde chodila v kroji polovina děvčátek, zatím co chlapci již v šatech městských). V současnosti dětský lidový oděv je výhradně oblékán jen při hodových či ostatních folklorních záležitostech, v poslední době se snad zvyšuje počet malých „krojovaných“, a to v souvislosti s každoročním pořádáním krojových dětských plesů.

Velmi hezkou a početnou kolekcí tvoří součásti novorozeneckého odívání, jedná se např. o plátěné „zavinovačky“, na kterých je dobře vidět podle bohatosti zdobení sociální postavení rodiny, ve které byly zhotoveny. Nejstarší sbírkový předmět je z roku 1920 z Mikulčic z domkařského prostředí a ve srovnání třeba s předměty z Poštorné (30. léta, sedlácká rodina) zde chybí ozdobné výšivky i bohatá aplikace plátěných „čipek“. Peřinky se dělily na všední (z barevného kanafasu zvané čárkové se používaly výhradně na noc) a na sváteční, z nichž nejpečlivěji byly zhotovovány ty ke křtu. Podklad těchto slavnostních zavinovaček byl z jemného batistového plátna a ve vzoru bílého vyšívání se od 30. let minulého století již uplatňovaly spíše než starší lidové motivy předlohy z módních vzorníků. V některých obcích se poměrně dlouho udržely (místy i dnes) křtící „krstné“ dečky. Soudobější, na rozdíl od klasicky bíle vyšívaných na batistu s vyšitým IHS z přelomu 19. a 20. století, jsou již zhotovovány ze saténu a pestře vyšívány popř. nejnověji i malovány.

Bohatě vyšívány nebo zdobeny hedvábnými mašlemi byly i „povijany“, kterými se převazovaly již zmíněné zavinovačky. Vedle povijanů strojově tkaných se dlouho užívaly také kusy ručně pletené či háčkované. Ke křtu v polovině minulého století se místo původních vyšívaných začalo používat bílých hedvábných stuh s malovanými barevnými kytičkami a s ozdobným třepením na koncích. 

Samostatnou kapitolou je vlastní kojenecké oblečení, zastoupené jak plátěnými novorozeneckými košilkami a čepečky s jemnou bílou či žlutou výšivkou, tak slavnostním oblečením ke křtu z nadýchaného saténu či mulu, nezřídka dědící se v generacích. Také v kojeneckém odívání se však od konce 30. let minulého století projevuje vliv městské módy a s rychle se šířící konfekcí mizí podomácku a v tradičním střihu zhotovovány součásti novorozeneckého odívání. Snad jen slavnostní novorozenecký čepec (opět nejčastěji ke křtu), který většinou daruje kmotra, se složitější úpravou a tvarem odlišuje od běžného konfekčního zboží. Plátnem podkládaný saténový čepec je zdobený ve švech skládanými stužkami „kranclíčky“, drobnými korálky, vlnovkami z dracounu a jinými drobnými ozdobami. Lemůvka kolem okraje čepce je provedena z hustě nařaseného tylu, prokládaného umělými poupátky v barvě růžové nebo modré, podle pohlaví dítěte.

Společným oděvem pro děvčátka i chlapce do 2 až 3 let (na severním Podluží ještě v meziválečném období až do 6 let) bývala tzv. „pasnica“, někde též nazývána „kaboš“. Byly to šatečky se sukní, živůtkem a rukávy v celku, často sešité v jeden kus z různých materiálů a různých barev. Na všední den z barchetu, flanelu, kretonu, na neděli z hedvábí. Horní část se zapínala na zádech na knoflíky, spodní část měla tvar sukně dlouhé do poloviny lýtek. Sukénku zdobilo několik nesežehlených sámečků, živůtek potom strojová „pleténka“ nebo sametka, středem po délce našitá. Pro zimní období byly charakteristické dlouhé široké rukávy, které povětšinou v létě zcela chyběly. Pod nedělní „kabošek“ se nosívaly spodničky a v některých dědinách stuha, uvázaná kolem pasu dozadu. Její konce splývaly až po okraj sukně. Límeček nahrazoval vyšívaný krézlík podvlečené košilky. 

Do jednoho roku nosila obě pohlaví na hlavě čepeček, zhotovený z květovaného hedvábí, ve švech pošitý nařasenými pentličkami, korálky, dnes i flitry. Na temeni hlavy je zhotovena krásně upravená „makovička“ (zvaná též „frča“ či „gargula“), poskládaná z bílých, modrých a červených mašlí. Od druhého roku děvčátka nosí již šátek a chlapci „širúšek“. Vlasy se dětem do dvou let nestříhaly, malým děvčátkům se potom delší vlásky rozčesávaly na „pútec“, vzadu se splétaly od uší na dva copánky a do nich se zaplétaly šňůrky. Levý copánek se potom dole zahnul doprava, pravý doleva a na vrchu hlavy se těmi šňůrkami zavázaly. Nošení jednoho silnějšího copu s pentlí bylo považováno za „panskou“ úpravu.